Dva roky jsou dlouhá doba. Neplatí to však, pokud skládáte a nahráváte materiály na novou desku. Některým kapelám to trvá i celá desetiletí. To jsou však extrémní případy. Ony dva roky se většinou zdají být standardem. Záleží však na samotném skladateli. V našem případě tedy na skladatelce. Ano, slyšíte správně. Věrní čtenáři si jistě vzpomenou na recenzi debutové desky „Melencolia Estatica“, která zaujala právě faktem, že veškerou hudbu tvoří ženská.

Climaxia je zpět a stále dělá čest jménu kapely. Melancholií tedy deska přímo sálá. V zábalu chladného a jaksi prohnile temného soundu však číhají výrazné melodie a postupy. Moc se toho za ty dva roky nezměnilo. Výrazně však na desce ubylo akustických pasáží. Ty jsou nyní nahrazeny velmi pomalými party, které díky velice chraplavému a mrazivému zvuku kytary vyvolávají ještě smutnější náladu. A to samozřejmě není jediný rozdíl oproti první desce. Sypačky na bicí už neznějí tak krkolomně. Velkou zásluhu na tom má jejich zvuk, který nyní zní normálněji a živěji oproti tomu nepovedenému automatu z debutu. A tak dále, a tak dále. Oněch rozdílů je samozřejmě víc, ale nejsou až tak důležité.

Mnohem důležitější je jiný fakt. Tím je v tuto chvíli vyzrálost desky oproti debutu. Působí více komplexně a vyhraně. Kouzlo skryté pod rouškou nejistoty je připraveno vyskočit a zaskočit Vás ihned, jak ho odhalíte. Proniknout do nálady desky chvíli trvá. A to je jedině dobře. Jelikož jsem opět čekal smutné postupy střídající se s běsnícími, byl jsem zpočátku zaskočen. Veškerý smutek je zde rafinovaně zabalený ve vyšší agresivitě. To bude nejspíše absencí oněch akustických částí, které debutu dodávaly tolik nálad. Šelmička vyrostla a vystrčila drápky.

Ať je tomu jak chce, nejdůležitějším aspektem desky je stejně to, jak na Vás působí, jak Vám zamotá hlavu a strhává ve Vás erupce emocí. To umí málokterá deska. Je nutné se do ní však velice hluboce ponořit a vnímat pouze ji. Taková díla se velmi těžce popisují. To se musí prostě slyšet a zažít. Z propastných pocitů smutku a prázdnoty se dostáváte až na samotný vrchol nenávisti a negativity. Máte chuť ničit a zabíjet. V tom Vás však najednou opět přepadne nerozhodnost a sklíčenost. Uzavřete se sami do sebe a ani nedumáte. Čekáte na další erupci negativních emocí…


Zajímá Vás ještě hudební stránka desky? Postupy, party, rify a ostatní již nepodstatné detaily? Něco málo jsem poodhalil již v úvodu. U takových nahrávek to však jde vše stranou. Ale i tak si na nich Climaxia dala záležet. Kompozice jsou opět důmyslně složeny, a tak se při poslechu nenudíte. Razantní a výrazné kytarové linky v kombinaci s desítkou přechodů a smrští na bicí. Tento základ je navíc kořeněn spoustou vyhrávek a detailů. Vše je tak, jak má být. Spekulovat nad tím, co je tak či onak, nebo co by mělo být jinak, nemá smysl. Výsledek nezměníme a ruku na srdce, ani bych to nechtěl. Deska se mi v tuto chvíli tak trefila do nálady a vkusu, že ji ani nehodlám nic vytknout. Jistě by se pár drobností našlo, ale nač hledat nerovnosti na skle, když skrze něj vidíme…