V poslední době slýchám z různých stran, Mortemáky nevyjímaje, že kouzlo ASHEN LIGHT se časem vytrácí. Protože mi dorazila dodávka CD od Epidemie a objevilo se v ní mimo jiné i loňské album těchto Rusů a také s ohledem na to, že jsem neposkvrněn tvorbou minulou, rozhodl jsem se prostě recenzi napsat. Jak tedy vypadá tvorba ASHEN LIGHT z pohledu „nezávislého“ pozorovatele?Nezbývá mi, než začít strukturou alba. Přestože je deska nekouskovaná do deseti částí, tedy ve smyslu struktury, jedná se v podstatě o jednu 34 minut trvající skladbu. Vytrhnout jakoukoliv z částí téhle placky by nemělo, ani co by se za nehet vešlo, smyslu. „Filozofie autodestrukce“ je jednoznačně koncepčním dílem, jak po stránce hudební, kde se chvílemi pohybuje snad až na hranici soundtracku, tak textovou náplní. K textům jen krátce. Ze svého chaboučkého překladu jsem toho moc nepobral. Přijde mi to jako jakési prolnutí elementární fyziky a filozofie se skutečností „my jsme ASHEN LIGHT“, s úkrokem směrem k nitru duše. Takový malý pelmel, což byl zřejmě účel – „Vsje dumajut, no ni vsje ponimajut.“ A výjimkou nejsem ani já.
Tak a teď k druhé složce díla, k hudbě. Jak už jsem naznačil, deska je i po téhle stránce koncepční, není tedy divu, že pasáže z úvodu se opakují v průběhu celého alba. Netřeba toto tedy označit za negativum. Hudebně jde o představu albem deklarované „New Era of Blackmetal“. ASHEN LIGHT ji vidí ve střídání temp. Od naprosto zběsilých jízd přes střední tempa až ke klidnějším klávesovým pasážím. Tady bych chtěl pochválit práci kláves, protože ty jsou nositelem alespoň trochu skličující atmosféry. Zbytek hudební náplně nezní až tak špatně, jen bez klapkového nástroje by šlo o prachsprostý nářez, tisíckrát vymlácené obilí. Kytary jsou dobře zahrané, to ano, ale přínos pro duši hudebního fajnšmekra je takřka nulový. S čím se ovšem vyrovnávám ze všeho nejhůř, jsou bicí. Rytmy jsou na můj vkus příliš primitivní, zajímavé jsou snad jen v kombinaci kláves a vokálu v sedmé „skladbě“.
Co říci závěrem. Album bych až tak úplně nezatracoval. Co se týče kytar a kláves, není mu moc co vytknout. Jedna věc ovšem zamrzí, a to velmi. Po prvním poslechu to na mě obrovsky zapůsobilo, s každým dalším se ovšem část kouzla vytrácí a album mizí do šedi průměru. A tak zůstává v ústech tak trochu pachuť asi v takovém smyslu - ASHEN LIGHT udělali dost, nicméně mohli udělat víc a v některých aspektech i lépe. Tohle je „New Era of Grey Metal“. Tuhle pachuť nenapraví ani bonusové zařazení šesti skladbové „We the First – We the Last“ od dceřiných DIVISION S-187, se kterou by Alex s Belfem zřejmě nakopali prdel nejednomu dýdžejovi, anžto s metalem v jakékoliv formě nemá nic společného a na naše stránky patří z hlediska hudební publicistiky jen zmínka o ní.
