Norsko je pro black metal něco jako Česká republika pro pivo. Jedním slovem ráj. I když v prvním případě je tento pojem trošku zcestný. Vzhledem k žánrovému zaměření by spíš více sedělo peklo. Slovíčkaření však půjde stranou, protože BM projekty a alba v Norsku rostou jak houby po dešti. Není se čemu divit, když některým jedincům nestačí jeden projekt, ale musí jich mít několik. Podobně je na tom i Steingrim Torson, tedy vokalista Celestial Bloodshed. Svoje nadání uplatňuje v mnoha projektech, avšak kámen úrazu je, že většinou dospěje jen k demo nahrávkám či EP. Na tento způsob počínání mám svůj vyhraněný názor.
Tento rok se mu však již podruhé podařilo vytvořit plnohodnotné album. První vyšlo kapele Kaosritual a nyní se dočkal i projekt Celestial Bloodshed. A na mně je zhodnotit, jak se mu to povedlo.
Očekával jsem další změť klasických true pazvuků a ruchů, které budou svou ortodoxní špinavostí a kýčovitostí narušovat mé sluchovody. Počáteční tříminutové intro plné rachocení řetězů, bití zvonů a kvílení hlasů je za brnkání španělky poslední zastávkou na cestě do pekla. Po následujícím hutném a táhlém nástupu již přichází klasická smršť sypaček a strouhání trsátek. Moje očekávání se tedy trefilo do černého. Hudební náplň desky si nezadá ani s jejím názvem, natožpak se jménem kapely. To, co Vás v oněch 34 minutách čeká, je naprostá klasická práce z černé kovárny. Za celou dobu se nedočkáte jediného velkého překvapení či zvratu. Autor přesně jako kovář vše tepe podle zaběhlých postupů, dle starých tradic, předávajících se z otce na syna.
I když se album vcelku jednoduše a dobře poslouchá, s každým následujícím poslechem se jeho lesk ztrácí v šedé zašlosti a začíná vyvolávat onen neblahý pocit, že podobných materiálů jste už slyšeli tunu a ničím novým Vás neohromí. Alespoň mně tyto pocity skličují od sedmého poslechu. Jediné prvky, které desku trošku drží nad podprůměrem, jsou vokál a neustálé dotváření započaté atmosféry intra. Zásluhu na tom má právě vokál, který zní jako z chřtánu samotného Lucifera. Občas je prolínán dvěmi linkami a základem je hrdelní hrubost v kombinaci s chraplavostí hlasivek. Občas se Steingrim nechá unést a trošku si agonicky zakvílí či pořádně zaječí. Vokál je tedy nejvíce variabilní složkou alba. Pod ním se nesou kytarové melodie, ostré jako břitva, které odřezávají po sekundách hrací dobu desky. Do této chvíle je zvuk poměrně v pořádku, ale kamenem úrazu jsou bicí. Vzhledem k neustálým sypačkám tak vzniká zvuková koule, která sice možná dodává na blasfemickém vyznění, ale jinak mě pěkně štve. Tudíž vše je přehlušeno a naprosto to kazí dojem z poslechu.
Doteď jsem si na tuhle desku neudělal pořádný názor. Na první pohled se může zdát zajímavá, nicméně s odstupem času se náhled může změnit. Protože jako mince má i deska „Cursed, Scarred and Forever Possessed“ své dvě rozdílné strany. Na té jedné je zajímavá práce s hlasem a neúprosné, odsýpající a ostré postupy, které mají slušnou dávku energie. Na té odvrácené mi však vadí zprzněný zvuk bicí sestavy a fakt, že se deska rychle oposlouchá a pustí Vás. Já osobně se k ní asi moc často vracet nebudu. Ale na druhou stanu se jistě najde dostatek těch, které bude naopak velice bavit. Nebudu tedy vynášet jednoznačný verdikt, neboť můj názor je velice, ale velice smíšený.
K recenzi poskytl: Debemur Morti prod.
