Dobře si vzpomínám na svou první recenzi pro Mortem. Jak mě trochu rozesmála situace, kdy jsem psal hodnocení na desku kapely z Portugalska – nePortugalska. Domovinou TEMV6.660 byl totiž ostrov Madeira, který se zeměpisně váže k Africe. No a neuběhlo ani půl roku a já jsem opět v Africe, tentokrát ovšem vědomě a záměrně. Dovolte mi, abych Vám představil prozatím poslední výplod kapely ODIOUS, která pochází ze země, jež byla jednou z kolébek lidské civilizace, z Egypta. Pánové Bassem, Mohamed Hassan, Alfi a Rami pocházejí z Alexandrie a jejich banda ODIOUS vzniknuvší v roce 1998 produkovala prapůvodně doom metal. A doommetalová minulost se na albu projevuje v míře vrchovaté, zejména pak v práci Bassemových kláves, kromě nichž zvládá v kapele ještě vokální práci. Ale pěkně popořadě…
Album začíná velmi vkusným, vlnami hučícím a šumícím intrem „Silver Sea“ a už zde jsou náznaky obsahu desky patrné. Že nejspíš nepůjde o nějaké obyčejné drnkání, či snahu o drhnutí ultrarychlého a zběsilého blacku, se přesvědčuji už z tónů akustické kytary, jež se vynoří z vln intra a v zápětí je doplněna o al-oud (arabskou loutnu – pozn. aut.), přičemž oba tyto nástroje má na svědomí Mohamed Hassan. To už se ovšem zapojují těžké tóny kláves…

Plné oči písku uvnitř faraonovy hrobky vs. prosluněná alexandrijská tržnice

…a začíná kontrastní poslechově lahodná show, která drapne a jen tak nepustí. ODIOUS totiž střídají jejich zemi vlastní lidové rytmy s velmi rychlým a mrazivým nátěrem. Být Evropané, asi bych neváhal pro jejich hudbu použít přídomek folk, případně pagan black metal. Ale jak u Isidy a Osirise nazvat tohle. Snad „black metal with oriental and original egyptian influences“, nebo možná „egyptian ethno black metal“… Snad. A to zní naprosto šíleně, o dost hůře než tvorba ODIOUS samotná, ta naopak vyznívá velice dobře. Už v úvodní „Poems Hidden on Black Walls“ je jasné nač Egypťané sázejí. Zatímco v úvodu se ocitáte uprostřed tržnice plné lidí - díky syntezátorům páně Bassema, které mimochodem znějí tak autenticky, že je nelehké uvěřit, že se skutečně nenahrávalo v tržnici - zbývající její dvě třetiny Vás nenechají v klidu, protože vám silou vichřice naženou tolik písku do tváře, že se začnete dusit. Takovou sílu mají ODIOUS v případě, že se rozohní. Samozřejmě Vám nemetou písek do úst po celou dobu trvání alba, to by bylo málo rafinované a mohlo by to zabít nejen Vás, ale zároveň pohřbít i kapelu. Rafinovanost spočívá v dávkování jednotlivých složek. Musíte vědět, jak na to. Na první poslech některé přechody mezi složkou lidovou a metalovou znějí nepatřičně, až rušivě, časem ovšem dospívám k názoru, že to tak prostě musí být. Kromě oné rafinovanosti spočívající ve střídání šílených temp s libými rytmy Egypta jsou tu ještě další dvě – jak už bylo uvedeno, užití až doomově zadumaných kláves a velice důležitá je také kytaristova práce. Díky ní se totiž na albu dají objevit i odpočinkové chvilky kdesi v poloze velice kvalitního rocku, či heavymetalu. Zde bych určitě zmínil skladbu „For the Unknown is Horrid“ a to prosím v celém jejím průběhu. Takové „hevíkové“ sólo v kombinaci s drnkáním na al-oud dovede příjemně zaujmout, a nebýt kláves a bubeníka, tak si v několika krátkých pasážích myslím, že si užívám melodií jiné kapely. A dostávám se vlastně k osobě bubeníka Ramiho. Prozatím to vypadalo, že se ho snažím vynechat, ale není tomu tak. Nechal jsem si ho nakonec hlavně z jednoho důvodu. Album se totiž nahrávalo v jeho studiu a nejspíš jen on sám ví, proč se stalo to, co se stalo. Proč nechal vyniknout zbytek kapely přesto, že je stejně dobrý jako ostatní členové ODIOUS. Tohle je snad jediná vada na kráse této desky. Podle mě nedotažený zvuk bicích. Zní to o dost měkčeji, než by muselo, a jakoby z povzdálí a ve zbytečně velkém prostoru. Zkrátka - větší dynamika bicí soupravy by znamenala, že by šlo o naprostý majstrštyk, takhle je to „jen“ nadprůměrné album.


Pokud Vám nevadí trochu arabských, případně staroegyptských motivů (vlastně trochu dost), určitě tohle album poslechněte. Vy, kdož jste znuděni jednotvárností klasického black metalu, si u toho můžete odpočinout, ale nemusíte, nikoho nenutím. A vy, kteří rudnete a pěníte vzteky, že jsem si dovolil zrecenzovat kapelu z černého kontinentu, si k poslechu musíte najít něco jiného. Já rozhodně nezatratím kvalitní hudbu jen kvůli původu hudebníků. Takový pokrytec nejsem. „Mirror of Vibrations“ je totiž po čertech dobré dílko, které nenudí a za několik poslechů určitě stojí. Pro mě velmi příjemné překvapení. Vylepšit trochu ten zvuk… no nevím, nevím…jestli bych nesáhl k superlativům.