Představte si situaci, že máte rádi nějakou kapelu. Dejme tomu, že jde o kapelu, jíž by právem patřil status kultu a legendy. Jenže taková kapela se vám ztratí. Snad díky nedostatku příležitostí se k její hudbě dostat, snad proto, že nijak zvlášť komerčně nevyčnívala (co už - norské Grammy sbírali jiní. :)) sešla z očí, sešla z mysli. Připouštím to nerad a tímto se pánům omlouvám, ale od debutu „Jormundgand“ jsem neslyšel žádnou další desku HELHEIM dlouhých 13 let. Až do dnešních dnů…a nutno říct, že mezery v diskografii rychle doplním, protože to, co vrhli na svět bytosti z říše chladné a mocné Hel v letošním roce, pro to jsem se opravdu nadchl. Pokusím se čtenářům zprostředkovat, proč vlastně. Tahle deska má totiž dalo by se říci všech pět „Pé“. Tedy do toho.

1. PRECIZNOST– tak tady vše bude zřejmě jasné. Zvuk dotažený k absolutnímu horizontu více netřeba komentovat. To je u HELHEIM velmi pravděpodobně samozřejmost. Podobně tomu je i s ovládáním jednotlivých nástrojů, naprostá top kvalita ve všech aspektech. Stačí se zaposlouchat do úvodní „Det Norrone Alter“. Každý tak může učinit zde na stránce Mortemu ve starších novinkách. Nevím, kolik ze čtenářů si dovolí tvrdit, že HELHEIM zde hrají špatně, či nedobře. Asi jich ale mnoho nebude. A má to od prvních tónů opravdu skvělou atmosféru. To ovšem platí pro celé album.

2.PODPORA HUDBY VOKÁLY– na albu stojí několik poloh vokálu v rovině s hudbou samotnou. Všechny pozice jsou vyzpívané více než umělecky. Šepoty, klasické vokály, bleckojeky, murmur. V klasické a nejvyužívanější poloze pěje jeden z pánů vokalistů (mimochodem na desce vystupují dva domácí a tři hostující) trochu stylem připomínajícím Lemmyho Killmistera a dává tak některým flákům na albu nádech řízného black’n’rollu. Nejlépe je to slyšet ve druhé „Northern Forces“ a předposlední „Altered Trough Ages“, i když u té jde spíše o sklony k psychedelickému jekotu. Obecně by se dalo říci, že skladby nazpívané v angličtině, jsou mnohem rock‘n‘rollovější, než ty v rodném jazyce. A tak to asi má být. Osobně považuji střídání angličtiny s norštinou takovým způsobem, jakým to dělají HELHEIM, spíše za klad. Jinde bych se ošíval, tady rozhodně ne.

3. PODPRAHOVOST– ta je cítit doslova z celé desky. Ten nejzajímavější a pro mne ne až tak dobře vysvětlitelný jev. Snad u všech skladeb s výjimkou „Helheim 6“, která tvoří jakési klávesově-ambientní intermezzo, si hudební složka pohrává s vědomím a podvědomím. Jde o to, že hudba jede ve dvou „pomyslných“ liniích a zatímco si vychutnáváte precizní práci kytar, bicí soupravy a basy, tedy klasického metalového ansámblu, do podvědomí se Vám dere z pozadí tu linie klávesová a tam zase všeliké ambientní ruchy a šumy. Funguje to přesně na principu podprahového vnímání a fixace. Co by se ovšem stát nemělo, že to, co jde cestou vědomou, se stejně zaryje do podvědomí a naopak to druhé vystoupí z vědomí do podvědomí. Je to jako podprahové vnímání umocněné na druhou, či fungující oběma směry. Těžko vysvětlitelné, ale jednoduše úchvatné. Zahrát ruchy a šumy odděleně, okamžitě Vám naskočí zbytek. A samozřejmě naopak.

4. PROCÍTĚNOST A CIT PRO KOMPOZICI– tady bych to mohl poměrně zkrátit. Jedná se o to, že vše je poskládané tak, aby v pravé chvíli zaznělo to, co zaznívat má. Není zbytečných tónů.

5. zejména čtvrté „Pé", ale zřejmě i všechna ostatní, každé po svém, ale zřejmě všechna společně implikují „Pé“ poslední a tím není nic jiného, než PŘÍSTUPNOST. Tu oceňuji ze všeho nejvíc. Přestože totiž některé skladatelské postupy jsou na albu velmi komplikované a hudba různě zatáčí, kroutí a láme se, deska je vcelku poslechově přístupná. Tedy, alespoň já jsem neměl nejmenší problém do ní proniknout. Dosti podivné je, že přes různé „excesy“ jednotlivých nástrojů jsou skladby snadno zapamatovatelné, ale i to je zřejmě důsledek vlastnosti zmíněné ve třetím bodě. Zde chci apelovat na všechny, nezaměňujte slova „snadno zapamatovatelné“ s výrazem „rychle oposlouchatelné“, tato rovnost na „Kaoskult“ určitě neplatí.


Pokud jste měli tu trpělivost a dočetli až sem, zjistíte to, co nikdy nezjistí ten, který nedočetl. Muhehe. Ono se to dá vlastně všechno shrnout do asi takového závěru. Tahle deska je pro mě srdeční záležitostí. Oplývá vším, co v hudbě hledám a často nenacházím. S každým poslechem si na ní najdu něco nového, vždy mě něčím příjemně překvapí. Z toho, co vyšlo letos a co jsem měl doposud možnost slyšet, patří prozatím k nejlepším. Co na tom, že za dobu co mi HELHEIM „sešli z očí, sešli z mysli“ změnili snad třikrát logo a nejinak hudební vyznění? Tohle je extratřída.