Psát recenzi na Sorgův projekt je balancováním na ostří nože. Deska sklízí veskrze pozitivní ohlasy, a tak jsou dvě cesty, jakými mohu postupovat. Nejít proti davu a napsat, že se jedná o skvost a společně se sympatizanty pak debatit a jásat v komentářích pod článkem. Jenže to bych si nejspíš přestal vážit sám sebe, prostě to cítím jinak. Tedy druhou cestou je říci vlastní názor a nechat se roztrhat na kusy davy nespokojených a zaručeně odborně protřelých fans Sorgsvart. Ona je celá ta deska balancem na ostří nože. Co je to za nápad spojit anarchii s norským folkem a metalem? Sorg to ale myslí vážně, vlastní hudbu charakterizuje jako „Norsk AnArkistisk Svart Metall“.
Sorg, ač mladý hudebník, hýří na albu velkou sebejistotou. Ta mu tedy rozhodně nechybí. Nahrát všechny nástroje sám a v takovém rozsahu je vskutku obdivuhodné. Na "Vikingtid og Anarki" lze slyšet krom metalových nástrojů a kláves také několik norských klasických nástrojů. A všechno včetně zpěvu je prací Sorgovou. Pilířem alba zdá se být úvodní titulní skladba. Zde vystřídá Sorg všechny postupy, jež následně používá na zbytku novinky. Řekl bych, že pohanské části působí více než přesvědčivě, ale… narážím už zde na jeden zásadní problém. Čím víc Sorg, coby velekvalitní hudebník, exhibuje, tím hůře se píseň poslouchá. Totiž, jde o následující – píseň jakoby nedržela a ani se nesnažila držet pohromadě. Skočné folkově-pohanské pasáže střídají melodické vyhrávky. Jinde zase zabíhá hudební ztvárnění až k punku. Toho je na desce slyšet obecně hodně a hudebně pak vyznívá celá „Vikingtid og Anarki“ jako přeplácaná koláž hudebního vkusu s naprostým nevkusem. Nápadů na dvě desky, ale působí to na mne opravdu přeplácaným až kýčovitým dojmem. Z pohledu výše uvedeného se mi jeví o dost lépe třetí „Hedersmann“. Tahle skladba je mnohem přímočařejší a kromě příliš vytažených kláves /domnívám se, že to je hlavně problém masteringu, ne původní záměr/, které mimochodem jedou dokola tragicko-pouťovou melodii, jí není hudebně obecně co vytknout. A rozhodně lze chválit jak krkavčí, tak i čisté vokály.
Následující „Trt’st“ je zase svým zaměřením melodicky hravou heavy instrumentálkou s klávesami. Opisovat pátou a nejdelší „Bleivikmaen Ein Haglandsfaen“ by bylo nejspíš mlácením prázdných klasů, pravděpodobně by hrozilo, že se budu opakovat. Tak jedno velké pozitivum skladba má, hodně se mi zde líbí bicí, které mě zaujaly z dosavadních cca. dvaceti minut až teď. „Opp Kamerat!“ mi tak trošku evokuje staré dobré Storm, nic složitého, příjemně ubíhající píseň pouze s čistými vokály a kvalitní akustickou kytarou. Fenrizovy Storm evokuje mimochodem v některých pasážích i následující kousek. Možná ještě zřetelněji. Tady bych se zastavil u kláves a věnoval jim trochu prostoru. Zaujala mě totiž taková věc – klávesy jsou zde použity totiž přímo hardrockové, jako vystřižené ze 70-tých let /70’s organ/. Hodně zajímavá záležitost a pro Sorga netušené plusové bodíky za takovou troufalost. Velmi příjemně se pak poslouchá závěrečná melodická jízda „Underligtvidunderligt“, kde hraje prim jednoznačně sólová kytara.
A jsme na konci, takže je čas na malou rekapitulaci vyřčeného. Závidím Sorgovi jeho schopnosti, cit pro rozmanitost a energii, kterou do alba vložil. Zřejmě jde o kvalitní dílo, jehož největší devizou jsou folkově-pohanské momenty s čistými vokálními party. Na opačné straně v mé mysli vyvstává stále něco jiného. Balvan, který mne tíží a s následujícími řádky spadne. Dlouho jsem se snažil k desce najít cestu, šlo to dost obtížně a když už jsem jí měl, došlo mi, že ji okamžitě ztrácím. „Vikingtid og Anarki“, když jsem do ní konečně pronikl, se mi totiž okamžitě svou chytlavostí až vtíravostí začala oposlouchávat. A zpočátku uznávané melodie mě začaly otravovat. Nuže, tedy ten závěr. Na tento počin musí mít posluchač náladu a poslouchat ho v poměrně dlouhých intervalech, protože ještě čtyři, pět takových poslechů rychle za sebou a recenze by byla mnohem kritičtější.
