Přijde mi, že čím více hudebníci dospívají, tím se více chtějí zaměřovat na to, aby jejich hudba produkovala stále více a více emocí. Jako by sami sobě chtěli dokazovat, že vše, co dělají, je právě od srdce a nejen pouhá povinnost, či přetvářka. Že je jejich hudba hluboká stejně jako pubescentní vize, které měli na počátku. Nestává se to však u všech hudebních stylů (mluvíme-li o metalu), nejčastější je to přirozeně u těch odnoží, kde hudba vždy byla a bude podpořena silnými pocity – právě proto je gradace zcela na místě. Pokud se totiž podíváme na americké velikány DAYLIGHT DIES, zjistíme, že jsou toho pravým příkladem. Od roku 1996 přišlo dost nahrávek a většina byla ceněna pozitivně. Někdy i s nadšením větších mas, neboť (a to si přiznejme), je tato hudba velmi přístupná, rozhodně ale náročná – nejen na poslech, ale i na pravé umocnění atmosféry. Člověku může trvat týdny, než pochopí, o čem mají jednotlivé skladby být a jakou náladu mají odrážet. A jak čas kráčí, DAYLIGHT DIES jsou melodičtější a melodičtější, přístupnější a přístupnější, ale hlavně uhrančivější a uhrančivější!„Dismantling Devotion“ je celosvětově ceněné album, i mezi fandy Katatonie či Anathemy, například. Ale hlavně díky své tvrdší tváři se stále ještě mohlo jakž takž vejít do jakési škatulky, respektive dvou. Nicméně „Lost to the Living“ je nejvíce v historii prostoupeno melancholií. Hodně času je uvolněno akustickým kytarám a čistému zpěvu, přičemž v tomto směru novinka působí jako logická gradace „Dismantling Devotion“. Jako byste měli MC, kde by na straně „A“ bylo právě zmiňované album a na té druhé, „B“, „Lost to the Living“. Výhodou by však bylo, že i kdybyste si v pohrouženém stavu spletli strany a pustili jinou, než jste chtěli, vždy byste ihned pochopili, že tančíte s DAYLIGHT DIES.
Co se tedy týče těch čistých, akustických pasáží a melodického vokálu, nejvíce tyto aspekty asi oceníte v opusu „At a Loss“, jenž představuje doslova romantickou, až post-ztrátovou ódu a je téměř očekávaným „intermezzem“ před závěrečnými čtyřmi skladbami. Ale abyste si nemysleli, že „At a Loss“ dělí atentát od masakru, „Woke Up Lost“ víko vzpomínek odchlípne ještě razantněji a k předešlé jemnosti se přidají zkreslené kytary i rychlejší tempo. Vše postupně graduje, ale na druhou stranu umírá v zátoce podmanivosti.
Pokud „Lost to the Living“ slyšíte poněkolikáté, objevíte možná stejné negativum jako já. V záplavě všech těch podmanivých melodií a postupů, které působí veskrze až nostalgicky, těžko uvěříte brutálnějším momentům. Respektive bych rád, ale stále si vybavuji ty předešlé, popřípadě nadcházející. Nic to ale nemění na tom, že se jedná o bez debat nejvyspělejší a nejucelenější album, jaké kdy kapela stvořila. Nastolila mnohem více pocitovou hudbu, velmi jemnou (s výraznými odstíny šedi) a kompaktní.
Egan O'Rourke navíc obohatil dvě skladby překrásným čistým zpěvem a umocnil tak poddajnou atmosféru celých padesáti minut. Velmi kytarové a pestré album tak drží po celou hrací dobu silný standard a dokáže překvapit každým momentem. Dokazuje momentální vyspělost těchto hudebníků a poukazuje na společné vize, které dokázali spojit dohromady. To by se asi nikdy nepovedlo, kdyby každý tahal za jiný špagát. A je hodně znát, že většina z nich je povahově podobných, neboť z každého nástroje je cítit touha po symbióze.
Velmi atmosférické, ubíjející, profesionální a zvukově dotažené do posledního kousku.
K recenzi poskytl: Candlelight Productions
