Občas se každý z nás pustí na tenký led a „naběhne si“ v touze poslechnout a zrecenzovat úplně neznámou věc, která mu vlastně téměř omylem zkřížila cestu během poslechu něčeho úplně jiného. Tento případ skvěle pasuje na běloruský one-man band Vietah a jeho prvotinu „Hvězdný mráz“. Už několikrát jsem se zabýval kladnými i zápornými aspekty jednočlenných projektů v předešlých recenzích a opakovat se by nemělo ani za mák smyslu. Přejdu tedy rovnou k hudební náplni…To, co se na albu odehrává, nebude až tak prosté k nějakému obecnému popisu. Věc se má totiž tak, že původně deklarovaný atmosférický BM bere po pár posleších za své. Proč vlastně? Předně celé aranže, vyznění a ani zvuk příliš nenaplňují podstaty černého kovu. Dalo by se uvažovat o možné fúzi atmosférického space metalu s doom metalem s lehkou příměsí ambientu. První složku, soudě podle názvů, by naplňovala zřejmě textová část. Tady narážím opět na svůj velký problém - nevládnu jazykem autora. Tu druhou pak reprezentuje náplň hudební. Hudba sama o sobě stojí a padá s klávesovou linkou. Páteř alba tvoří výhradně tento nástroj, jemuž se podřizuje a přizpůsobuje vše ostatní. Bicí jednoznačně programované a kytary jedoucí si svým pomalým, až unylým tempem. Na jednu stranu je to zpráva dobrá, tahle nahrávka si totiž nehraje na to, čím není, a je zaručeně tím, čím by měla být. Na rozdíl od mnoha kapel z východu v ní není ani špetka rádoby pohanství ani folku, či folklóru. Věc, která mě velmi těší. Z jiného úhlu pohledu už to ovšem taková sláva není. Stačí se podívat, tedy vlastně poslechnout úvodní „Zorny maroz u dalinie zimovaj imgly“ a sledovat, co kytary doslova vyvádějí. Může být uměním udržet jednoduchou melodii, třebaže poctivě zahranou, úctyhodných dvanáct a půl minuty? Možné to je, koneckonců co není, ale pro posluchače to může být na jeden zátah přespříliš. Vše opravdu poctivě zahrané a do značné míry v jednoduchosti dlí síla, ale tisícinásobný kolovrátek si časem vybere krutou daň v podobě otrávenosti. Pokud má první píseň vyvolat pocit beznaděje, bezesporu se jí to její vlastní jednoduchostí daří. Poněkud jiný šálek kávy představuje druhá „Tliennie“, tady se kytara snaží vytvářet melodii, ba možná i několik a klávesy zde vystupují v roli dokreslovače. Protože v ní rozeznávám odlišné zaměření, nazval jsem si ji pracovně bezpáteřní. Tohle může znít hanlivě, pokud to vytrhnete z kontextu, ale tenhle track vyznívá z celého alba nejlépe. Díky jiné energii, která z něj sálá. Třetí skladba je čistě instrumentální, to by až takový problém nebyl. Její největší potíž tkví v tom, že je jen kytarová a trpí stejným neduhem jako jednička. Kolovrátek hadr… ještě, trvá oproti úvodní jen třetinu času. Následující kus jako by z oka vypadl písni první. V podstatě jen klávesy obalené nástroji. Závěrečná „Adczuzannasc“ je jen až zbytečně dlouhým klávesovým intrem. Do jisté míry naplňuje význam slov „atmosférický“ a „ambientní“. Ukrývá v sobě určitou líbivost a snad může i vyvolávat i jakési emoce.
Trošičku jsem nechal stranou vokální projev hlavního a jediného protagonisty. Ačkoliv mi jeho hlas zprvu neseděl, po několika posleších jsem mu přišel na chuť a odvažuji se tvrdit, že v něm určitý potenciál je. Jaký a k čemu těžko odhadovat. Vokál se totiž drží někde ve středních rozsazích a blíží se kamsi k projevu v depresivně laděných odnožích černého kovu. Čistě provedený, podobně jako zvuk alba. Ten velmi dobrý zvuk, který paradoxně rozkrývá nedostatky téhle nahrávky až k samému morku kostí. Tady by možná trochu zastřenosti neškodilo. V konečném důsledku je „Zorny Maroz“ jen průměrnou deskou, která se drží jednolitosti ve všech směrech, rozhodně nepřináší nic nového a s rostoucím počtem poslechů její úroveň v mých očích, uších a hlavně mozku spíše klesá. Neradostně působí především absence jakýchkoliv vyhrávek, či variace melodií - ani náznak pokusu o něco takového. Trpí mnohými bolístkami, ale přesto ji shledávám poslouchatelnou. Při dobré konstelaci hvězd a ideální náladě může introverty, či podobně smýšlející jedince, i oslovit. Vietah je totiž svou povahou nejspíš introvert a hudbu skládá především sám pro sebe. Srdce většiny fanoušků si tak zřejmě nepodmaní, o což mu vlastně ani nejde…
