Je to jako metastáza rakovinného bujení, tenhle styl hudby... depresivní BM. Mnozí tento trend doslova žerou, jiní jen respektují a někoho obtěžuje. Každopádně se tenhle „fenomén“ hřeje na výsluní a proteče mřížkou odpadního potrubí ještě hodně krve, než z něj zmizí. A ač nejsem příznivcem tohoto subžánru, už jsem se ho naučil tak nějak brát jako nutné zlo v oblasti černého kovu... INHUMAN HATE jsou další záležitostí, která mi přistála na recenzentském stole zásluhou Andrease a jeho Obscure Abhorrence. Budiž Andymu ke cti, že jako proma odeslal stylově rozdílné materiály. Tak tentokrát zaplujeme do oblasti smutku, záhuby, sebevražedných myšlenek, a to vše by mělo býti obaleno těmi odpovídajícími tóny.
Jak sám název stříbrného kotoučku napovídá, on sám by měl být kladivem na lidstvo, protože jedině on je tím pravým dílem nemilosrdné misantropie. Jenže ouha, tady něco nehraje, určitě ne hudebně. Kdo by čekal rychlé vyhlazováky, byl by na omylu a jestli někdo uvažuje o pohřebním tempu a jakési suicide atmosféře, zřejmě by pochybil ještě víc. Trojice I., H. a S. produkuje něco trochu jiného. Samozřejmě, jisté náznaky deprese v tom jsou, ovšem notně podpořeny určitým smyslem pro melodie, jež jsou místy natolik líbivé, že jsou neslučitelné s misantropickými. Napadá mě naprostá filantropie, tedy alespoň při masážích ušních bubínků. Zářným příkladem je „Misantropic Uprise“. Pěkný název pro až povzbudivou hudbu, že? Pokud bych se zaměřil jen na ni a odhlédl od jména skladby a textové náplně, pokud by mi ji někdo pustil poprvé jen tak do ucha, řekl bych, že jde o celkem solidní BM tíhnoucí někam k melodické formě. Naproti tomu působí čtvrtá „Suicide“ opravdu depresivně. Skoro bych ji mohl označit za nejlepší skladbu. Dobře zahraná, pomalá a táhlá... jednu „malou“ chybu přece jen má, chybí jí atmosféra a hlavně jakýs takýs nádech autentičnosti. Tímhle neduhem trpí ostatně většinová část alba. A co se týká právě téhle vlastnosti, nejvíc jí škodí použití nesmyslně umělého natažení revolveru s následným dokonale umělým výstřelem. Jako by nabádala k „sebevraždě“ a přitom říkala: „Vezmi si tu dětskou pistolku, co v šupleti schováváš už od svých osmi... o tu ránu se už něco postará...“. Žel takhle by to na mě působit nemělo. Velikánským kladem je zde však hrdelní projev, tomu není absolutně co vytýkat. Mrazivě pak působí hlavně při odříkávání „Suicide..., suicide...“ Zajímavým intermezzem alba je následující „Wirre Gedanken“, opřená v úvodu o právě již zmíněný více než slušný vokál a klávesové party plazící se jak okoralá zombie z hrobu. A u toho mohlo zůstat, zbytek skladby představuje zohavení tlukotem nesmyslného chaosu nevalné technické úrovně. Když si to tak sesumíruji, mohla by být důkazem další hloupé chyby téhle desky. Totiž střídání bezvadných, až úchvatných momentů, s těmi hodně nedotaženými, téměř hloupými. Tím prvním je zcela jistě sólová kytara v následující „Rush of the Inner Force“, tím druhým kompletní rytmická sekce tamtéž. Peckou by mohla být snad píseň následující, zde se vyskytuje mnoho slastných pasáží. Nezbývá mi než však konstatovat, že ji kapela doslova „pohřbila“ opět falešnou střelbou. Tady by to v závěru mohlo být možná i ne úplně nejlepším smícháním možná autentické střelby s hudebním přednesem nástrojů. Tak jako tak to výsledný dojem jinak dobré „Our Determination“ prostě kazí. A tak nám zbývá jediná naděje v podobě poslední skladbičky. A tady musím konstatovat spokojenost, jak po stránce hudební, tak co se atmosféry týká. Ta se povedla ze všeho nejvíc a její samotný závěr... mráz po zádech, studený pot na čele, v očích hrůza a děs... ten závěr je totiž to jediné, co je na téhle fošně autentické, a to až moc. Bodání a krájení osoby ženského pohlaví za živa, toť snad sen všech sadistických nekrofilů... Fakt hnus! Teď se ještě na té nebohé ženštině ukojit...
Co k tomu dodat? Tahle deska je pro mě poměrně zklamáním. Skutečně mě na ní zaujaly jen a pouze „Suicide“ a „Der letzter Tanz“ a to mi přijde na celkovou hrací dobu trochu málo. Zbytek se mi jeví spíše vycpávkově plytkým střídáním vyvedených momentů s těmi totálně nedobrými. Ironií osudu, či možná svou vlastní ironií, znějí INHUMAN HATE mnohem lépe v těch melodických „veselých“ pasážích, než v těch „suicide-depressive“. Výrazně mě ovlivňuje i fakt, že v tom celém marně hledám patřičnou atmosféru. Celkově pak tohle dílo vůbec nedrží pohromadě a působí, tedy alespoň na mne, dojmem nedodělku spíchnutého příliš rychlou jehlou.
K recenzi poskytl: Obscure Abhorrence
