Při zjištění, že se američtí Today is The Day v čele se Stevem Austinem rozhodli vyjet po Evropě a že neminou Prahu a Žilinu, jsem si lehce uchcal. Kapela kromě toho, že mě totálně uchvátila, také dokázala to samé s metalovým undergroundem. Ať už hráli grindové vypalováky, rockově tklivé melodie či načernalé disharmonické zlo, vždy posunuli žánr někam dále. Na konci minulého roku vydali povedené CD „Axis of Eden“, zničili pár amerických klubů a vyrazili k nám. Jako podporu s sebou vzali tvůrčí duo Jucifer, grind-punkové ničitele Complete Failure (kteří vycházejí na Austinově labelu Supernova rec.) a math-coreové frantíky Four Question Marks. Na slovenské štaci jim byli souputníky také místní Abhorrence a Feed the Vulture.
Žilinu jsem si vybral z důvodu, že samotné město mám mnohem blíže nežli Prahu, šel jsem tedy do neznáma a byl jsem překvapen. Samotný Kozel pub z venku vyhlížel jako vchod do metra či do bunkru. Podzemní hospůdka byla dosti prostorná a navíc útulná. Největším bonusem byl zákaz kouření v prostorách klubu, nikdo se tedy nedusil a já snad poprvé přijel z koncertu bez toho, abych smrděl jako prase.
Na poněkud menší pódium nastoupila jako první slovenská HC omladina Feed the Vulture. I když první, tak kluci měli vcelku pěkný čitelný zvuk, byť byl trochu nahlas. Sám si v hardcoru nijak nelibuji, ale to co jsem slyšel bylo dosti uspokojivé. Z pódia rachotil melodičtěji zaměřený HC prokládaný dostatkem příjemných pasáží a zlomů, které upoutaly moji pozornost po celou dobu jejich setu. Trochu slabší možná byla pódiová prezentace, kluci si spíše hleděli svých nástrojů, alespoň frontman jaksi pařil na pódiu. Chvíli před koncem uřícený zpěvák uvolnil kolegům své místo, aby si střihli velmi dobrou instrumentálku. Po jeho návratu odehráli ještě jeden kousek a s poděkováním vyklidili pódium.
Abhorrence již své dobré jméno na slovenské scéně mají. Pod pódiem se slezlo povícero jejich domácích fandů a chyběl jen odpovídající hudební doprovod, aby to tam bylo doslova o hubu. Sebevědomá kapela s ještě sebevědomějším frontmanem si zabrala pódium a rázným poskočením odstartovala svůj set. Nějaké melodično šlo stranou, zde šlo o poctivý a agresivní HC. Fanoušci začali brzy řádit a opravdu to v kotli bylo slušně o hubu. Abhorrence stále do lidí bušili své a na rozdíl od fandů snad ani nebyli unavení. Také jim se však set krátil a za neustálého hecování odehráli své poslední hity, které si odeřvali nadšení fanoušci.
Teď již přišla řada na první kapelu z tradičního total resistance seskupení. Na francouzské Four Question Marks. Z prvních tónů a hlavně rytmů se dalo poznat, o co se bude jednat. Francouzská odpověď na Meshuggah s větším důrazem na death metal byla zde.
Ano, těšil jsem se. Hudba zněla správně vypsychovaně, hudebníci byli na vysoké úrovni, basák/zpěvák vypadající jako neurotik řval jak tur, žel po pěti minutách jsem se začal nudit. I když jsem cítil snahu kapely znít zajímavě a hlavně ne fádně, moc se jim to nepovedlo. Šel jsem si sednout, popíjel jsem pivo a poslouchal marné snažení. Po asi 15-20 minutách jsem začal cítit změnu a vrátil se zpět k pódiu. Hudebníci stále nepravidelně cukali hlavami do rytmu, bubeník připomínal chobotnici stiženou Parkinsonem čím dál více, do hudby však najednou připlula energie! Během posledních písní si u mě Four Question Marks napravili reputaci, měl jsem pocit, že snad ubylo Meshu-vlivů. Odezva publika také stoupala, stejně jako radost hudebníků z hraní. Škoda, že jejich set skončil. Poslední minuty mi plně vynahradily nudu většiny jejich setu.
Jako další byli na řadě Complete Failure. Tour manažer kapel (či kdo to sakra byl), mi popsal CF jako grindcore s punkovou náturou… Velice lákavou skutečností pro mě bylo, že Mike Rosswog, který bubnoval také s Today is The Day a Circle of Dead Children, momentálně hraje právě s Complete Failure. Na pódium přišli tři pánové. Mladý kluk s kytarou, jakýsi santusák v kostkované košili s mikrofonem v ruce a klidně vyhlížející chlápek s paličkami. První song, a obecenstvo čumělo s pootevřenými tlamami. Představte si, že místo bicích máte MG-42, na kytaru hraje někdo, komu v žilách koluje Napalmová smrt a zpěváka zrovna mučíte. Skončila písnička, lidi začali sotva chápat co se to vlastně děje. A přicházela další smršť a další a další…
Absence baskytary byla vysvětlena hned záhy… frontman se vyjádřil, že; „Bass sucks“.
Sotva co publikum jakžtakž strávilo sonický útok, vrhlo se do odpovídajícího paření. Vykašlalo se na trapné lano, co mělo ohrazovat prostor stání od pódia a žilo svým životem. V pidi podmínkách se objevovaly pokusy o stage diving, hlavně to ale vypadalo, že to do lidí někdo právě napral s 220V. Complete Failure sem tam ukázali jak umí i zpomalit. I v pomalejších tempech došlo na trápení publika sonickým útokem. Žádné poutavé melodie, ale škrcení strun a lehká disharmonie.
Bylo neskutečné sledovat Rosswoga, jak hraje. Když to vypadalo, že mu z napětí pukne hlava, nasadil svůj bezvýrazný „ksicht“ a ještě zrychlil. Trošku mi připomínal hrou J.Reada z Revenge a Conqueror, když zrovna nemá náladu. CF se večer setkali s asi největším ohlasem. Takto zmasakrovat na živo neumí moc kapel.
Upřímně řečeno, nevěděl jsem, co od Jucifer čekat. Podle hromady škatulek a keců na last.fm jsem čekal nějakou přehnaně alternativní trapárnu. Říkal jsem, že Complete Failure sonicky ničili? Přiznám, že z Jucifer jsem se málem posral. Na pódiu stála drobná rusovlasá dívka s kytarou, která byla téměř větší než ona a za bicími seděl vytlemený chlápek se slušivou mývalí čepičkou. Jucifer neodehráli běžný koncert. Já si připadal jako svědek magického rituálu. Těžko popsat hudbu či vůbec vystoupení Jucifer. Zvuk stoupnul na celkem neúnosnou míru, tudíž veškeré hudební vyhrávky spíše připomínaly drone.
Rusovláska zběsile masturbovala pražce, vyřvávala si hrdlo a „Davey Crockett“ prováděl s bicími neuvěřitelné kreace. Nohy mu nelenivěly pouze na pedálech, ale okopával jimi i činely a samotné bubny. Emočně vypjaté části se střídaly s klidnějšími, ale po celou dobu setu dojem čarodějného rituálu nevyprchal.
Dosti zapůsobili i na publikum, neb prostor před pódiem byl plný natolik, že jsem si raději stoupl k boku pódia.
Kdo na živo Jucifer neviděl, jistě teď nechápe. Kdo měl to štěstí, má teď na tváři jistě potutelný výraz :-).
KONEČNĚ již byl čas na hlavní kapelu, na mistry Today is The Day. Rosswog (!!jeho druhý set za večer!!), Judkins a Austin si s klidem štelovali nástroje a po pár tónech odpálili svůj set s „IED“. Mezi ničením svých hlasivek a krčních svalů jsem si udělal čas a ohlédl se… Paradoxně na hvězdy večera stálo před pódiem nejméně lidí (Možná tak s výjimkou prvních Feed the Vulture). Muzikantům to však pranic nevadilo, dost energie dostávali od těch nejoddanějších fanoušků vepředu. Ti spontánně ničili bariéry dělící pouhé fandění od čirého berserku. Zpět k hudbě… K podivu také byla absence songů z nového alba „Axis of Eden“, TITD se spíše uchýlili k zárukám své bohaté diskografie. Neopomněli na nenávistný útok svého alba „Kiss the Pig“ (připomněli jej titulní písní a hitem „Mother´s Ruin“), ani na úplné začátky. Dosti se hrálo z kultovního „In The Eyes of God“. Čtveřice po sobě jdoucích tradičních songů „Spotting The Unicorn“, „Possesion“, „The Descent“ a „Colour of Psychic Power“ nechyběla ani dnes. Únava pomalu dopadala na fanoušky, hudebníci byli snad této lidské slabosti ušetřeni. Moc nechápu jak dokáže být Steve Austin schopen stále vyluzovat nelidské vokály po týdnech neustálého koncertování. To samé platí i pro Mika Rosswoga, ten přeci den co den odehraje 2 sety! Neuvěřitelné… pořád však nebyl konec! Začalo mi vrtat hlavou, kdy dojde i na skladby z výtečného alba „Temple of The Morning Star“. Nečekal jsem dlouho a titulní skladba byla zde, berserk vystřídala emoční nirvána, bylo těžké potlačit slzy ale také jistou nervozitu, „Temple of The Morning Star“ často končila set TITD, hodinku měli již také za sebou… Skutečně došlo k odložení nástrojů. Steve ale houknul, že se jedná o pauzu a já byl uklidněn. V přídavku se již našel prostor pro pár skladeb z „Axis of Eden“. Hned po pauze totiž přišla řada na „Total Resistance“, po pár dalších vzpomínkových skladbách i na „If You Want Peace, Prepare for War“. Judkins a Rosswog uvolnili místo pouze Austinovi, který s charismatem svým vlastním odzpíval outro písně. Zbývala již chvilička, ve které nebyl opomenut nenávistný hymnus „Pinnacle“. Z repráků se ozval Johny Cash. Fanoušci nabrali zbytek sil aby je odevzdali hudebníkům. Koncert byl ukončen s „The Man Who Loves to Hurt Himself“ a srdečnými díky.
Zmatené? Ano a velmi. Těžko se popisuje nejlepší koncert vašeho života. Jistě to znáte když se při vyprávění dostavuje vzpomínka za vzpomínkou, vzájemně se přebíjí a vy nevíte, jak pokračovat. Snad nezbývá než poděkovat všem zúčastněným za vynikající zážitek a zvláště musím poděkovat nejkrásnějšímu chalanovi Gyrovi za jeho péči!
