Tento rok se s doom metalovými nahrávkami doslova roztrhl pytel. Vedle Esoteric, Ataraxie, Moss, Agalloch, My Shameful a dalších vydali nové album i chilští Mar de Grises. Kapelu, která získala nálepku „nejlepší doom v Americe“, si můžete pamatovat dle debutového alba „The Tatterdemalion Express“, které se stalo velmi ceněnou nahrávkou na poli melodického death/doomu. Po čtyřech letech práce tedy pánové přicházejí s počinem novým, nazvaným prozaickým názvem „Draining The Waterheart“.
Ačkoliv bych se velmi nerada dopustila srovnávání obou alb, protože to prostě nejde, je třeba si všimnout pár drobností. V čem se tedy druhé album od prvního liší? Téhle desce je potřeba, na rozdíl od nahrávky první, dát čas. Hodně času. Do hudby je třeba se řádně ponořit, tak jako do oceánu, o němž pojednává název kapely, shodit z potápěčských brýlí povlak chaluh, které se na nich při prvním ponoru zachytil a prohlédnout skrz lomené paprsky slunce v třepotavé vodě na dno, ověnčené nesčetnými korály a jejich obyvateli. Z první desky, kde jste mohli vnímat spíše chladné vody oceánských hlubin, jsme se přesunuli do tropických, azurově modrých moří, kde atoly poseté koberci mořských sasanek žijí svým vlastním životem a kde čas plyne v barvách a koupeli slunečních paprsků. Ovšem nutno podotknout, že se pod vodou stále pohybujeme v noci, kdy barvy jsou sice bledší, ale vzhledem k náladě celého alba mi přijde jaksi nemístné umisťovat jeho hudbu do slunečného (a značně pozitivního) prostředí. Co tím chci tedy říct? „Draining The Waterheart“ zní podstatně složitěji a hřejivěji, než jeho předchůdce. Je na poslech těžší, nedá se zapamatovat, je o mnoho barevnější a kytarové linky se rozmnožily a začaly se samy do sebe proplétat jak klubko mořských hadů. To vše je snoubeno se spoustami melodií a kvalitním hráčským uměním, podepřeným tzv. „akurátním zvukem“, který obzvlášť při klávesových intermezzech a vsuvkách opravdu zní jak z pod vody. Více pitvat styl hraní není třeba, protože všechno do sebe zapadá tak, jak má a nikde nenacházím rušivé elementy. Jen atmosféra není taková, jakou bych u této hudby očekávala. Prakticky se nedá ani pochytit, protože člověk se tolik soustředí na to, aby pochopil všelijaké hráčské finesy natolik, že mu na vnímání celku nezbývá příliš prostoru.
Každý další poslech alba se vám bude zdát, že jste ty skladby nikdy neslyšeli. Až po několika vteřinách vám dojde, že tyhle melodie jste vlastně už někde a někdy zaznamenali… a i v tomto, mimo jiné, tkví kouzlo této nahrávky. Zapamatovat si kompozice skladeb bez toho, aby je člověk poslouchal alespoň rok v kuse, prostě není možné. Tudíž čas strávený s deskou se vám nikdy nebude zdát promarněný, pořád budete mít pocit, že objevujete něco nového a neznámého, a dokázat „Draining The Waterheart“ oposlouchat? To vám dle mého názoru spíše dříve praskne z té hudby hlava.
Po několika prvním posleších se mi album příliš nelíbilo, nudilo mě, ale po nějaké době s ním stráveném musím konstatovat, že špatné rozhodně není. Záleží jen na výdrži posluchače, kolik času bude chtít oné hudbě dát a do jaké hloubky jejích vod se dovede ponořit. Vedle již vzpomínaného debutu se „Draining The Waterheart“ určitě dá označit za postup, ať už v technice, profesionalitě, či v hudebním vývoji, ale zároveň deska ztratila na jednoduchosti, hitovosti a tím pádem není tolik atraktivní pro širší vrstvy posluchačů. Tak mě napadá, dá se „hudební neproniknutelnost“ označit za negativum? Nevím. A co vy?
