Jakým neskutečným okamžikem pro mě bylo, když jsem z ničeho nic zahlédl informaci o tom, že KHOLD vydali nové album! Ani ten nejpozitivnější kout mého vědomí a svědomí po uložení KHOLD k ledu a následném vydání novinky TULUS nedoufala, že bych se ještě někdy mohl ponořit do té specifické letargie. Vždyť hudba tohoto norského milníku je něco, co mě provází již od debutového alba. A i když jsem s „Krek“, jakýmsi vnitřním rozlučkovým jedincem, nebyl až tak spokojený, neuběhl za poslední roky měsíc, kdy bych si KHOLD alespoň párkrát nepustil. Tohle je prostě unikát…Nijak složitou hudbou se Gard a spol. vypracovali do pozice těch, kteří jednoduše dokážou ve třech minutách uchvátit i udivit. Navzdory množství písní nikdy nepřesáhla alba hrací čas 40ti minut a každá skladba byla unikátní, stejně jako kytarové postupy, jež se nedají zaměnit snad nikdy s ničím. Hlavní kouzlo KHOLD tedy spočívá v tom, že zde NENÍ prostor pro nudu ani stereotyp. Někdy je jednoduše potřeba umět ovládat kompromisy.
„Hundre år gammal“, neočekávaný to následovník „Krek“, se od prvních sekund zarývá pod kůži s neskutečnou vervou. Mírná plochost „Krek“ je ta tam a já opět vzpomínám na časy let předešlých. Pomalé a táhlé melodie s Gardovým charismatickým vokálem v norštině i po letech umí uchvátit v míře nevídané. Všech jedenáct skladeb se pohybuje v délkách mezi dvěma až pěti minutami, přičemž nejvíce převládá číslo tři. A víte, v čem je toto výhodou? Ano, mluvil jsem o tom již výš.
O všechny texty se opět postarala Hildr, Gardova paní, takže ani zde nelze čekat žádný razantní odklon. KHOLD totiž mají jedno specifické kouzlo; když už dojde na nějakou vyhrávku a vy s napětím čekáte, co bude následovat a tak nějak si dopředu odhadujete výsledek… změna se již přece musí blížit… a najednou, kdy byste čekali něco zcela jiného, KHOLD nastoupí opět do starých kolejí – do svého stylu, který nejlépe umí. Nepouští se do něčeho, co by nebylo jejich jménu vlastní a hudba zůstává stále stejně nemocná. Pokud se ale podíváte na recenze ve světě a všeobecné hodnocení Norů, určitě byste na jejich základě nahrávku nepořídili. Je to hudba, s kterou se ne každý dokáže vypořádat a dle toho jsou i rozličné emoce těch, kdo musí alba poslouchat a recenzovat. A i to je vizitka, za kterou se KHOLD určitě nemusí stydět.
Zpět ale k „Hundre år gammal“ samotnému. Album má pro mě o něco přijatelnější zvuk než předchůdce a je i z hlediska celkové produkce rozhodně dotaženější. A i toto má dle mě podíl na celkovém statutu, který nabude. Hudba převážně středního až pomalejšího tempa nabídne možná méně zapamatovatelných melodií, ale ve výsledku, pokud si album vyposlechnete víckrát, najdete v něm ještě více poddajnosti než kdy dříve. Ano, zdá se mi zdaleka nejkompaktnější v historii. Nejvyspělejší a možná i nejenergičtější. Toto jsou zkrátka fakta, které sice nejsou rozpoznatelné během pěti minut, ale postupem času zcela přirozené. Jako byste je těch několik poslechů přehlíželi.
Nicméně… Kdo nikdy neměl KHOLD rád, ten ať se asi nesnaží ani teď. Jsou prostě věci, které je lepší nechat u ledu. Kdo ale kapelu vždy obdivoval, užíval si každé minuty a mnohdy vlastně sám nechápal, co na ní tak líbivého shledává, bude téct blahem. Protože „Hundre år gammal“ je extrémně návykovou značkou vína!
A zároveň bych chtěl dodat, že KHOLD vždy měli jedny z nejzajímavějších obalů vůbec!
