Byl to rok 1995, kdy Opeth vytvořili dílo „Orchid“, první z početné řady jedinečných hudebních skvostů. Již tam se v plné šíři projevil úžasný hudební potenciál a cit hlavního tvůrce Mikaela Åkerfeldta, ihned začali na vrcholu. Vytvořili svět naplněný podzimní zelení kdesi v přítmí zahrad starodávných vil s mnoha odlesky ve vodních hladinách a oknech, kde se často line mlha a po schodech přichází lidské nespoutané vzpomínky. Obrazy toho světa zdobí obálky všech alb, u každého trochu jinou formou, ale všechno tohle je jen zlomek, vnímavý posluchač si postupně může odnést více a více, nahlédnout přímo do místností těch domů na krásný starý nábytek, a znovu pohlédnout přes těžké záclony ven na jezírko, v jehož hladině se odráží umělecké kování břečťanem obrostlého plotu. Složité a dlouhé hudební kompozice vycházející z death metalu vykreslují tuhle atmosféru vlastním směrem, daleko přesahujícím původní styl. Vždy se v Opeth prolínaly tvrdé a silně metalové úseky s romantickými akustickými, anebo silně romantické metalové úseky s tvrdými akustickými. Mikaelův velmi brutální vokál i skvostný čistý zpěv mají také obrovský podíl na síle a atmosféře.Po osmi albech a jednom koncertním nám pánové ze Švédska v mírně pozměněné sestavě přináší nový titul s názvem „Watershed“. Pořídil jsem limitovanou edici s obalem, který má podobu poštovního balíku, na něm razítko „Stockholm 02.06.2008“ a poštovní známka s hlavou vykuleného ostříhaného basáka Martina Mendeze. O určitém speciálním smyslu pro humor svědčí ještě jeden prvek na albu, ale k tomu později. Po otevření „balíku“ máme k dispozici normální CD booklet, jehož titulní strana i vnitřek zobrazují klasické působivé výjevy. Jen nahlédnete do toho starého domu a okolí, spatříte i tváře jeho původních obyvatel, je to opravdu nádherně graficky zpracované. Podobně vypadají i papírové obálky samotného CD a bonusového DVD.
První skladba s názvem „Coil“ je celoakustickým úvodem s jemnou náladou, Mikaelův zpěv je v druhé půli vystřídán hostující zpěvačkou, v Opeth jev překvapující, a v této podobě tam působí výborně. Následující „Heir Apparent“ a „The Lotus Eater" mají již klasicky dlouhou stopáž, prolíná se tam mnoho postupů na všechny dostupné nástroje, dochází k zvratům a naprosto nečekaným překvapením, třeba podivným zběsilostem na klávesy, které připomínají nějaké staré počítačové herní zvuky, ale ve výsledku to působí výborně. Následuje píseň „Burden“, ta se nese spíše v jednom duchu celá, je to takový retro love song s vazbou na šedesátá nebo sedmdesátá léta. Po uplynutí necelých sedmi minut příjemné hudby vás praští přes uši jeden hudební žertík, najednou něco není v pořádku, najednou to neladí. Je slyšet skřípání kolíků a Mikael Åkerfeldt během hry schválně rozlaďuje kytaru, až ji úplně rozladí, pořád na ni hraje dál, až je to docela příšerné a pak se nám na konci vysměje. Album po smíchu pokračuje znovu vážně skladbami „Porcelain Heart“, „Hessian Peel“ a „Hex Omega“, skvělé rozsáhlé kompozice s poměrně klasickou „opethovskou“ atmosférou a sem tam něčím nečekaným, rozebírat detaily není třeba, spíše poslouchat. DVD obsahuje tři bonusové skladby, celé album zmixované v 5.1 zvuku a videodokumentaci ze zkušebny a rozhovory se všemi členy, stojí to za vidění.
Po prvním poslechu alba jsem byl nadšen, pak trochu v rozpacích, a po delším zkoumání a opakovaném ponoření znovu a více nadšen. Tak to u kvalitních věcí bývá. Můžeme si možná postesknout, že ty nálady nejstarších počinů v současné tvorbě moc nejsou, na druhou stranu jsou tam ty současné neméně skvostné. Tvář Opeth se nyní s příchodem některých nových členů posunula a je to v pořádku. Hodně záleží na opravdu pozorném a mnohokrát opakovaném poslechu, vcítění se do nitra. Opeth to jsou a v obrovské síle. Je to vedle všech ostatních také jejich nejlepší album.
