A ‚zběsilá‘ doomová jízda pokračuje. Jako další v řadě letošních novinek se mi dostalo pod ruku čerstvě vydané CD francouzské Ataraxie, doom/deathové partičky, jejíž dva členové mimochodem hrají i ve stylově spřízněných Funeralium. Po skvostném debutovém albu „Slow Transcending Agony“ nám po třech letech kapela přinesla další dávku dekadentní hrobařiny v podobě novinky, pyšnící se jménem „Anhédonie“.
Když posluchač trochu zapátrá ve slovníku naučném pod písmenkem A, dobere se zajímavého faktu. Cože vlastně znamená to slovo „anhedonie“? „Neschopnost prožívat radost“. Milý název pro doomovou desku, že? Ale zpátky k hudbě. Již zmíněné album „Slow Transcending Agony“ je velmi skvostná záležitost. Přirozeně se tedy nabízí otázka, dokáží se Francouzi novým počinem překonat? Bohužel musím konstatovat, že se tak nestalo. Ataraxie sice vyladila svoji image do stádia hodného pro protřelé dekadenty (ona oběšená těhotná slečna na jejich nových reklamních textiliích je vskutku roztomilá), ale patrně zapomněli na stránku hudební. Připadá mi, že tak trochu ztratili inspiraci, místo prozkoumávání dalších, ještě zcela neznámých končin, ustali na místě a jali se spíše svoji současnou pozici upevňovat. Ale pojďme se podívat trochu pod povrch oné prohnilé mašinérie.
Všechny skladby se nesou v umírajícím tempu, které je občas proloženo vlivy death metalových řežeb. "Anhédonie" disponuje velmi masivním zvukem, který zvláštně při hlasitějších momentech vytváří nepropustnou zvukovou stěnu a vnáší do prostoru kouzlo, které je dle mě vlastní jen funeral doomovým spolkům. Ano, pánové udělali dobře, že použili dvě kytary, ale bohužel musím konstatovat, že kompozici ani toto příliš neprospělo. Když si člověk odmyslí onen mohutný zvuk, či si album pustí potichu, zjistí, že hudba nemá šťávu. Absence melodií nevadí, ty ostatně Ataraxie stejně nikdy moc nepoužívala, ale, jak to říci... ta muzika se zdá být velmi chudá, okleštěná až na sluncem vybělenou kostru kdysi nahnilým masem překypující zetlelé mrtvoly, bez výraznějších momentů a nápadů. V death/doomu se nedají očekávat kytarové onanie a jiné ozvláštňující srandy, proto je třeba vyvinout určitou invenci a dělat kouzla i s malý arzenálem nástrojů, což se protentokrát Ataraxii příliš nepovedlo. Snad to je i nesmyslně protáhlými skladbami, které, když nepočítám intro a jednu třinácti minutovou výjimku, dosahují délky nad sedmnáct minut, což hlavně ke konci zavání mírnou nudností. Za pomyslný vrchol alba tedy můžeme považovat píseň druhou, „Silence of Death“, při jejímž poslechu konzument ještě není tolik unavený. Disponuje také asi nejzajímavějšími nápady a největším spádem. Ostatní skladby také příliš evokují spřízněné Funeralium, jak postupy, tak i Marquisovým vokálem, který má nezaměnitelnou barvu. Sice používá i hluboký murmur, ale onen vřískot je až příliš spjatý s výše zmíněnou kapelou. Atmosféra alba je však výtečná, když se člověk až tolik nesoustředí na hudební stránku a nechá na sebe působit pouze celkovou náladu nahrávky, zmíněné nedostatky jaksi ztrácejí na fatálnosti a z „Anhédonie“ se stane vcelku příjemná záležitost.
Ataraxie sice patří se svým uměním a úrovní k těm lepším současným spolkům temnější vlny, ale chybí jí kouzlo, kterým předchozí album „Slow Transcending Agony“ protkala odshora dolů. U této kapely rovněž nejde nevnímat určitou inklinaci k hudbě Worship, pozorný posluchač dokonce najde i pár melodií, jež jakoby Němcům z kytary vypadly, ale budiž. Pokud se kapela až příliš nepřikloní ke kopírování a bude se držet svého zaběhlého stylu, s tím, že ho popožene trochu dál, tak myslím, že tu máme další z velkých nadějí francouzské doomové scény.
