Plánovat návštěvu festivalu a festival navštívit - to jsou dva různé pojmy. Atak Trhových Svinů jsem plánoval už od dob konce legendárního volyňského „Open Hell festu“, který kdysi splňoval přesně to, co od podobných akcí očekávám. Jenomže na AFOD se nějak ne a ne vypravit, vždycky byly kolem nějaké rádoby důležitější věci, nebo akce, na nichž jsem nesměl chybět. A tak se můj záměr podívat se do autocampu poblíž Trhových Svinů povedlo dotáhnout do konce až letos.
Musím říct, že první příjemné překvapení na mě čekalo už u vstupu, kde jsem krom speciální visačky obdržel taky promo cd IFA records, což jsem ani nečekal. O to méně kamarád, který to okomentoval slovy: „Já se na to v*u, on neplatí a ještě mu dají zdarma cédéčko...“ Začíná to tedy pěkně přátelsky, musím doufat, že u přátelské atmosféry zůstane i v budoucnu, pokud možno do nedělního poledne. Ale na to si budu muset počkat. Každopádně je tady útulno, areál nevelký, za to krásně zelený a v přírodě. Proti malému pódiu vysoký svah. Jsem jeden z prvních příchozích, tak volba, kam se stanem, je naprosto jednouchá. Nahoru do svahu, téměř přímo proti stage.
Tohle mě na malých festivalech opravdu fascinuje, stan naproti jevišti. Drahnou dobu bych musel vzpomínat, kdy a kde jsem naposledy měl takovou možnost, snad v Litoměřicích někdy v roce 2000, kdy to tam definitivně padlo. Tam jsem měl ovšem stan v rovině s jevištěm a i kdybych chtěl, neuvidím od něj přes masu fandů stejně nic. Zkrátka tady na jihu Čech pohoda, takřka rodinná atmosféra, nikde fronty. Prakticky neexistující hranice mezi backstage a fanoušky. Tak přesně na tohle jsem se těšil.
No a hudební produkce... začíná přesně na čas. To jen takový malý důkaz toho, že i v lážo plážo pohodičce se pravidla dodržují. Páteční odpoledne nám tedy otevírají Gynat Resia ze Zlivi. Kapelu jsem si pracovně překřtil na čepičáře, vzhledem k tomu v čem vystupovali. Nicméně jejich produkce se tak diametrálně lišila od stylu, který jsem přijel poslouchat, že mě jejich vystoupení nechalo chladným, já tyhle hopsavosti prostě nemusím. A těžko to někdo změní, stejně tak jako mě samotného. Takže i následující Proximity trávím ve stínu pivního stanu, jen lehoulince poklepávaje nohou. Stánek se nám začíná trošku plnit, to je nejspíš i tím, že návštěvníci festu, kteří dorazili později, už dostavili iglú a áčka a scházejí z kopce dolů. Proč o tom hovořím? Protože zahajovací bandy mají vždy poněkud nevděčnou roli jen tvořit jakousi kulisu k tomu stavění obydlí a popíjení pivka. A ani bych se nedivil, kdyby je pro tu hrstku (doslova) šílenců pařících pod pódiem ani nebavilo hrát. Možná si jich musím i za tohle vážit. Mortifilia je první bandou, kvůli které jsem se sem vypravil a musím říct, že nelituji. Jejich set musím prostě pochválit, jen nevím, jak to provést, aby to nevyznělo nějak divně. Přihlédnete-li totiž k faktu, že Mortifilia pro mě vždy byla jakousi srdeční záležitostí, mohlo by to tak působit. Ale já si prostě jen jejich hudbu maximálně užívám. Na práci bubeníka Pavla jsem mohl oči nechat. Nechápu, jak při své nízké hmotnosti dokáže takhle mlátit. Tuhle skupinu jsem zažil už několikrát a nikdy mě svým „death metal massacre“ nezklamala. Začínám z ní mít podobný pocit jako ze Slováků Depresy. Ti mi vždy v maximálních dávkách vraceli, co jsem do nich vložil. U Mortifilie zrovna tak, tady už do toho vkládám i hlavu a tělo pod pódiem a oplátkou se mi dostává proud energického nářezu. Zatraceně dobrá elektrizující produkce.
Panychida měla být dalším lákadlem dnešního dne. Skupina poměrně dlouho zvučila a snažila se přitom do úryvků vmísit i ty dudy a píšťaly. Samozřejmě z playbacku. No a když spustili, tak tam ty playbacky neměli. Nevím, co se tam technicky stalo, nebo jestli to byl záměr. Panychida měla problémy - a to nejen se zvukem, ale bohužel i sama se sebou. Vystoupení se jim podle mě vůbec nepovedlo. Znělo to dosti sterilně bez těch zmiňovaných zvuků a měl jsem pocit, že se kluci na pódiu neslyší, nebo nepříliš dobře. Jinak by se asi víc potkávali. Časem šli pohané z Plzně sice nahoru, nicméně se jim vystoupení už zachránit nepodařilo. Jediným světlým okamžikem byla „Running out of Rules“, kde nechyběly ty jinaké nástroje z playbacku, a tak měla alespoň patřičnou atmosféru. Obecenstvo si žádalo přídavek v podobě skladby „Dračí úsvit“, leč ta nepřišla, protože čas vyměřený Panychidě vypršel a další program musel pokračovat tak nějak v intencích časového plánu. Škoda, možná by mi tahle hitovka zvedla náladu. „Poppíky“, tedy přesněji Poppy Seed Grinder jsem měl od začátku v plánu proskákat, propařit a prořádit. Jejich hudba, i když nespadá úplně do mého ranku, mě totiž až neuvěřitelně baví. Už od dob, co zazářili v tehdy ještě starém příbramském Junioru. Jenomže, čím víc se na něco těšíte, tím hůř to dopadá. Navátý kámoš je nesrovnatelně horší než studená baba. A protože usnul přímo na stole v pivním stanu a násilné buzení by hrozilo velikým průserem, prostě jsem se ho rozhodl raději hlídat, abych pak nemusel něco žehlit. Tak jsem si PSG neužil tak, jak jsem si přál a poslouchal jsem je zdálky a jen tiše záviděl teď už slušně plápolajícímu kotlíku před pódiem, že se může bavit tak, jak se mu zachce. Z reakcí kotle a z tónů, jež doléhaly k mým uším soudím, že „poppíci“ zaváleli a sklízeli následně zasloužené ovace. Neklamným znamením příchodu Avenger je stěhování tympánu na pódium a následně jeho zvučení. Zařazení takového nástroje kvituji s povděkem, vždy jde o zajímavé zpestření.
A já si snad konečně pořádně spravím chuť po té nevydařené Panychidě a víceméně nechtěně prosezených PSG. A Avenger mě tedy nezklamali ani náhodou. Tihle staří ostřílení kozáci jsou naprostí profíci. Energie v každém riffu, v každém tónu. Malinko škoda, že tympán souzníval s bicími natolik, že ho nešlo rozlišit. Jinak ovšem nádhera. Sice jsem očekával cosi od legendárních Master’s Hammer, což nakonec nepřišlo, ale… set Avenger se maximálně vydařil, a i když páteř tvořily převážně skladby z nové desky „Feast Of Anger, Joy Of Despair“ , kterou neznám, bavil jsem se skvěle. Velikým překvapením pro mě byla účast Sinnerala a řekl bych, že na basu v Avenger předvedl tak o dvě třídy lepší výkon, než na šest strun v domovské Panychidě. Nechci se pouštět do nějakého obsáhlejšího srovnávání, je to jen pohled jednoho člověka a prostě mi to tak přišlo. Po nevydařené produkci Panychidy jsem doufal, že mě už nic tak nepříjemného v pátek nepotká. Chyba lávky! Z omylu mě vyvedli zmalovaní, téměř domácí Mater Montisfera. Jejich vystoupení bylo pravým opakem předchozí bandy. Tady snad neklapalo vůbec nic, absolutní nuda až k zbláznění. Připočtu-li k tomu i to, že automatický bubeník, či bubenický automat zněl velmi uměle a ještě i tam, kde asi neměl, resp. měl být doplněn nějakými kytarovými party, napadají mě dvě slova. To první je nepublikovatelné, ale zřejmě výstižnější, a to druhé je prostě otřes. Brr… a ještě se do mě začíná dávat zima, jdu do stanu pro mikinu, zatím se nám připraví Belligerence. Maskovat následující okamžiky by nemělo valného smyslu. I redaktor je jen člověk a kombinace piva (mimochodem celkem dobrého), únavy, večerního chladu a dost možná i nasranosti na MM způsobila, že už jsem se pod pódium nevrátil a ve stanu prostě vytuhl. Asi je to profesionální selhání, a tak mi nezbývá než se následujícím třem kapelám omluvit. Promiňte Belligerence, Iscaarum a Dying Passion. Dvojnásobně mě mrzí má neúčast právě na vystoupení Belligerence, ti totiž přijeli pokřtít svou druhou dlouhohrající desku „out:red“. Takže se omlouvám ještě jednou a naposled. Nakonec jsem se vlastně potrestal sám, protože podle líčení několika přímých účastníků, bylo vystoupení Belligerence opravdu výborné. Na Dying Passion jsem se ve stanu probral a stihl si poslechnout alespoň posledních dvacet minut. A tahle hudba v čase po půlnoci zněla hodně příjemně. Co vím z doslechu, odvážní vytrvalci, přestože jich mnoho nebylo, si neustále žádali přídavky a na konci je Zuza musela vyhánět spát, aby se mohli vyspat i tihle Šumperáci. Zajímavá záležitost, tento víkend odehrají své hodinky ještě na dvou festech. Teda klobouk dolů, jak tohle zvládáte? Cestování, pódium, cestování… Hodně štěstí, šťastnou cestu a Dobrou noc.
Sobota pro mě začíná stejně neradostně, jak končil pátek. S malým rozdílem. Zatímco včera jsem zaspal téměř tři kapely, dnes jsem naopak vzhůru velice brzo. Dost nepříjemné je, že, jak je můj organismus navyklý vstávat v určitou hodinu, ať se děje, co se děje, už neusne. Na každém festu trpím podobným problémem a co najednou s časem, když všichni ještě spí. Teda vlastně všichni ne, pár borců nasává v pivním stanu a jsou tu i ti, kteří je celou noc nalévají. Další bezvýznamné plus pro tenhle fesťáček. Natočí vám pivo třeba v pět ráno, když si o něj řeknete. Nebo si můžete dát kávičku. Čas jsem vyplnil tedy lehkou snídaní (dvě piva a nespecifikované množství cigaret – debilní zlozvyk) a urovnáním si myšlenek v hlavě a na papíře... což s hlavou by to bylo dobré... měl jsem po ránu krásně vyčištěný mozek, takový ranní nadhled, ale ve včerejších poznámkách se vyznat, to chce ďábelské rozkrývací schopnosti. To je teda začátek, a to ještě netuším, co přijde...
V 9:00 vyrážíme s kamarádem Václavem do města, proč nevyužít toho, že dnešní program začíná až v pravé poledne. Tak nějak jsem trochu počítal s tím, že mi opět uniknou první dvě kapely, když Vám jídlo na náměstí donesou ve dvanáct, máte pramalou šanci se do areálu dostat do jedné hodiny, celkem logická věc, zdá se. Takže v podstatě jsem odpískal S.I.N.S.I.D.E, jež, pardon, vůbec neznám a následující Dark Angels, na které zase nemám příliš pozitivní reference. Snad mi to prominou. Zcela mimo plán ovšem bylo, že jsem ve městě propásl prakticky celý první blok. Věc, která mě sice neomlouvá, ale musím ji uvést, aby bylo zřejmé, proč to nastalo. Na zahrádce si k nám přisedli Laďa s Petrem a zapletli jsme debatu, jejíž obsah bych si raději měl nechat pro sebe. Takže jen stručně – v podstatě jsme probrali od Hitlera, přes jadernou fyziku, prakticky vše až po slečny, které se nám líbí. Pro mě určitě přínos, pro čtenáře a další kapely v pořadí opět omluva. Dost už keců. Neviděl jsem Breakdown, propásl D.A.D, a úplně přišel o Lingam a rakouské Samhayn. Takže aspoň lehce zprostředkovaně, co vím od kámoše Pavla, poslední dvě bandy prý podle něj byly na celém festu nejhorší. A obě smrděly blackem. Vzhledem k tomu, že Pavel je spíš na umírněnější odnože metalu, můžu se domnívat, že mně by se třeba mohly obě party zamlouvat víc než jemu. Podle toho, co jsem ale zaslechl i z jiných, řekněme nezávislejších stran, asi skutečně nebyly nic moc. Někdo to dokonce nazval průserem. Jenže to už nespravím, zkrátka jsem to prošvihl. Co se stalo, nejde odestát.
Do areálu se vracíme zhruba v půl páté a na pódiu řádí poslední kapela odpoledního programu – Translunaria. Tahle sebranka určitě patří k velikánským nadějím s příslibem do budoucna v oblasti mixu deathu a avantgardy. Tohle se tedy nechat musí. Lidičky pod pódiem se velmi dobře baví a já si prostě jen tak lehnu a chvíli poslouchám. Řekl bych, že Translunaria předvedla dobrý výkon na velice slušné instrumentální úrovni. O nějakém obsáhlejším hodnocení ale nemůže být ani řeči, protože jsem viděl a slyšel opravdu jen kousek. Následuje pauza před druhým blokem...
Kolem osmnácté hodiny nastupují dačičtí Agony, další kapela mě tak důvěrně známá z již zmíněného OHF, tehdy byla jeden den v roli jednoho z rozjížděčů, no a tady nám tedy rozjedou podvečerní blok. A Mrcy, zakladatel začíná hláškou: „Ahoj, my jsme Agony a máme novou sestavu, jinak bysme ani Agony nebyli....“ :) Opravdu pozoruji změny, zvláště bizarně působí druhý kytarista s basákem, kteří vypadají jak kdyby utekli z Tokio Hotel.
Ale šaty člověka, natož muzikanta nedělají, rozhodující je přece umění zvládnout nástroje. Agony hrají tedy v nové sestavě a podle mě zároveň v životní formě. Na někoho působí jejich melodicko – death – dark řádění poněkud fádně. No, na mě měla jejich dnešní produkce zcela jiný účinek – je to jako živá voda. Energie z nich přímo sršela, zvuk byl perfektní, výkony hudebníků jakbysmet. Největší nadšení panovalo z „In nomine...“, tak tohle je neuvěřitelná pecka. Vidím opět naprosto nevídanou věc. Na festivalu větších rozměrů úplně klasický stage-diving vymizel a je potírán jako nebezpečný hazard se zdravím účastníků. Ano, s tím by se dalo souhlasit, jenomže neubírá to tak trochu na atmosféře? Co se děje tady, je skoro neuvěřitelné, skupinka lidí navlečená do dresů „Debustrol“ předvádí v tomto smyslu nefalšované peklo. A Agony si jsou velice dobře vědomi toho, jak se jejich hudba líbí, a tak paří o sto šest. Obecenstvo žádá přídavky, a tak se na pódiu objevuje i vydavatel IFA, aby si vystřihl s kapelou druhé provedení „In nominne...“ v roli hostujícího vokalisty. No, vpravdě vystoupení, za které by se Agony nemuseli stydět ani v zahraničí. Já jsem maximálně spokojen, pánové a dámo DÍKY! „Stay in Agony Forever...“
To bychom měli, tričko můžu ždímat. A žízeň mám, že bych se o ni mohl opřít, nezbývá než navštívit pivní stan a mezitím se nám připraví Rites of Undeath. Ti navazují na perfektní výkon Agony a jsou nesporně velmi důstojným pokračovatelem. Stylově odlišní, ale jejich hudba mi dnes sedí výborně. Klávesák je naprosto šílený. No, kdyby to šlo takhle dál, byla by to bomba. Nestrhávají mě pravda až tolik jako banda předchozí, ale jak říkám, je to velmi povedené.
Jsem zvědav, kdo dnes dokáže Agony překonat. Kapely s potenciálem nás ještě večer čekají. Co nás určitě už nečeká, jsou Rakušané Godnammed X, kteří z nejen mně neznámých příčin nepřicestovali. A tak po krátké pauze nastoupí nejen stylově, ale i členskou základnou spříznění Return to Innocence. Nějak nevím, ale jejich produkce mi přišla o něco slabší, což kámoš Venca komentoval slovy „Asi jo, ono je to fakt pěkné v těch pomalejších pasážích, má to ale malý háček. Kytaristé se musí potkat. Už jsem pár jejich vystoupení zažil.“ Jednu parádní záležitost ovšem RTI předvedli, tu jim upřít nechci a nemíním. Jako první vytleskaný přídavek vypálili skoro bezchybně cover od Portugalců Moonspell - kultovku „Alma Mater“. A byl to opravdu nátřesk, za nějž mají můj respekt. Pak ještě jeden přídavek a jde se z pódia dolů. Netuším, zda to byl od Godnammed šprým, či co. Ale tak trochu mi zavdali příležitost k malému srovnání obou teď již odehraných kapel. Zatímco z desky se možná o dost lépe poslouchají Return to Innocence, tak naživo na mě působili o trochu lépe Rites of Undeath. Možná je to jen zdání, možná se ale nemýlím. Závěrečným bonbónkem večerního programu jsou F.O.B z Tábora. Tahle kapela mě prvně oslovila, světe div se, na volyňském OHF. A musím říct, že kapela letí kolmo vzhůru. A jak vidno, nezastavila ji ani nehoda původního zpěváka Petra, kterému přeji brzké uzdravení. Mráz kopřivu nespálí. Skupina tedy nastupuje s novým dredatým vokalistou Márou. Ten, jak se zdá, dává hudbě F.O.B nový, poněkud odlišný rozměr. Precizní technika zůstala, ovšem celkový ksicht kapely se posunul do agresivnějších rovin thrashmetalu, koketujícího právě převážně vlivem vokálu snad až s HC. Takže o důvod víc se zapojit do headbangingu v kotli. Blahodárný účinek to na mě teda rozhodně má, lehké opivění zmizelo a já mám úplně střízlivo v makovici. Tohle se může hodit, vždyť to nejlepší má teprve přijít. Na vystoupení F.O.B mě nejvíc fascinovaly výkony basáka Tomáše, kterého jsem, když jsem se zrovna neoddával mlácení hlavou, po očku pozoroval a zůstával mi nad ním občas rozum stát. Mimořádný měli „fobíci“ i zvuk. Jejich vystoupení mě prostě obohatilo po všech stránkách. A nejen mě, protože ještě po odchodu kapely ze stage se po měrně dlouho ozývalo hlasité skandované „ef ou bí, ef ou bí!“. Jedna věc mě ale zatraceně mrzí, totiž nemám jedinou fotku jejich vystoupení, protože jsem si neporozuměl s funkcí vícenásobného snímku a fotky se mi jednoduše neuložily. Jdu si dát kafe, abych se probral a taky zabil vztek, který mám sám na sebe. F.O.B balí a na pódiu se začíná chytat hlavní hvězda celého festivalu – Dark Fortress. Tak mají na to téměř hodinu. Když se podívám na hodinky, přijde mi jako by výpadek Godnammed X vůbec nebyl znát a tím, že fandům tak mohly předchozí kapely přidat víc jak jednu věc nadplán a tím, že se maličko prodlouží doba přípravy Dark Fortress, se vlastně dodrží časový plán.
A je to tu... DF dokončili přípravy, sestoupili před stage, aby slavnostně vykročili zpět. A nástup mají impozantní. Jako první se na podium dostavuje klávesista Paymon a jeho corpse paint vypadá opravdu hrůzostrašně, za ním se hrne zbytek kapely oděné do klasické temnoty, tak jak je to pánům vlastní jako poslední v dlouhém kabátu všechny doplňuje démonicky charismatický vokalista Morean.
Nástup opravdu dobrý, z reproduktorů se line vše pohlcující temné intro, a pak mi naskočí husí kůže. Ne tak, že by hudebníci břinkli do nástrojů až z toho zamrazí, ale tu husí kůži mi nahání zvuk. Stejný zvuk, který jsem po celou dobu festivalu převážně chválil, tady tragicky selhal. Ono není totéž zvučit čtyřčlenné F.O.B a poněkud rozložitější partu Dark Fortess. Obecně by mi to nijak zvlášť nevadilo, ovšem dojem z vystoupení Bavorů to ovlivnilo v mých uších velmi negativním směrem. Přijel jsem si je totiž vyslechnout, vychutnat. Ačkoliv jsem se snažil pohybovat jak před stage, vlevo, vpravo, prakticky jsem poslouchal hudbu z různých pěti míst, všude mě rušil dojem nepříjemné zvukové, nebo spíš hlukové koule, která mi nedávala moc důvodů rozplývat se nad koncíkem blahem. Naprosto to vzdávám, v tomhle provedení se to poslouchat nedá. Měním pozici na pre-zvukař, uvidíme, co tam. Hmmm, tak tady se chytám, připadá mi, že jediné místo, kde je zvuk nástrojů čitelnější, je spojnice pódia se zvukařem a to ještě musím být téměř nalepený na mixpult. A přesto vnímám hráčské umění dnes už zkušených harcovníků spíše v klidnějších melodických partech. Tady Dark Fortress vládnou. A vládli by zajisté celému festu i v sypavých pasážích, jenomže v těch se na mě i tady před zvukařem valí nepříliš čitelné zvukové koule. Jak tak na to koukám, hrdinům v kotli to nijak zvlášť nevadí, ale podle mě to kapelu strhlo dolů tak o 50%. Dvakrát škoda takového zvuku, když kapela drtí skladby jako „Baphomet“ v plném nasazení a vy z toho máte poloviční pocit, protože v rychlých pasážích neslyšíte kytaru... kam asi mířím, zvuk mi ten dojem prostě zkazil. O starších temnějších skladbách raději nemluvit.
Jsem poněkud rozladěn a v raději neočekávání toho, co provede zvukař s posledními Lyfthrasyr, se odebírám pro poslední pivko a jdu ke stanu, stejně se bude chvíli zvučit. Nakonec zalezu do spacáku a Lyfthrasyr vyslechnu ne úplně celý z dálky. A zní to relativně dobře, takhle z odstupu několika desítek metrů. Celkem na pohodu dark metal. Měl jsem zůstat, ale jsem vyčerpán, už se nezvednu a nepřidám se k hrstce lidí dole pod podiem. Mám dojem, že jich tam moc nezůstalo, většina fandů po DF odkráčela na kutě a stejně jako já udělala chybu.
V neděli ráno jsem opět na nohou v šest, zase jdu snídat pivo. :) A koho nespatřím, několik zřejmě vydrživších fanoušků v družném rozhovoru s partičkou německy mluvících občanů, tedy mezi sebou a s našimi lidmi hovořícími anglicky. Ano, ano - Lyfthrasyr. Nemám tedy v oblibě poslouchat cizí rozhovory, ale prostředí pivního stanu mi mnoho šancí to nevyslechnout nedává. Je z toho patrné, že po vystoupení Lyfthrasyr byly spokojeny obě strany a z toho důvodu uvádím, že šlo o chybu jít si v noci lehnout.
Zbývá festival zhodnotit po organizační stránce. Areál je opravdu vybrán navýsost dobře, každý se může bavit po svém, aniž by rušil lidi ve městě. Jsme přece dost daleko. Můžu vyjádřit spokojenost nad tím, jak se o nás pořadatelé starali z hlediska obsluhy v pivním stanu – pivko po celou noc, česnečka relativně brzy ráno, tuším mezi sedmou a osmou ranní. Neměl jsem problémy ani s vodou, v cisterně jí byl dostatek. Kdykoliv bylo možné si po použití toiek umýt ruce. V případě potřeby si opláchnout obličej. Co se týče toiek, opravdu mi přišlo šest budek pro cca. 500 až 600 lidí (přesné údaje nemám) málo, odpovídající by byl asi dvojnásobek. Ale to samozřejmě zase zvyšuje náklady. Malá vada na kráse jinak vyvedeného festivalu. Dvě věci mě mrzely víc. Nepodařilo se mi sehnat tričko AFOD, pouhá stovka kusů došla v sobotu ráno. :( No, a pak ten zapráskaný zvuk hlavně v případě Dark Fortress, což ovšem pořadatelé v dané chvíli ovlivnit nijak nemohli. Jinak bych rád organizátorům poděkoval, festival jako takový se mi velmi líbil. Zvlášť ta klidová, téměř rodinná, atmosféra, kde si může povídat každý s každým bez problémů a bez toho, že by ho někdo tahal od „hvězd“. A je fakt, že takhle nějak si vyčistit hlavu a protáhnout tělo jsem už delší dobu opravdu potřeboval. Díky taky všem zúčastněným kapelám. Tak co říci na závěr: NASHLE AFODE! NASHLE TRHOVÉ SVINY! Určitě se spolu potkáme... doufám, že už za rok.
