Belgie nebude zrovna zásadním místem, co se black metalové hudby týče, co říkáte? Přesto se zde nachází několik, minimálně za povšimnutí stojících kapel, kterým právě letos vychází nová alba. Zkusme si vyjmenovat alespoň něco - Panchrysia, Theudho či právě dnes zmiňovaní Gorath. U všech těchto třech případů se jedná o hudbu více než zajímavou, v jistém slova smyslu neobyčejnou a hlavně nápaditou (avšak kvalitu prověří až čas). Mistr Dupont se po dvou vcelku úspěšných albech snaží tedy navázat i do třetice (všeho dobrého?). Nechal si po „The Fourth Era“ příjemnou dvouletou pauzu, která byla vyplněna best-offkem (tyto tahy mi začínají imho lézt krkem). Label zůstal nezměněn a musím s úsměvem uznat, že chápu, proč si Descent Productions Gorath drží. „Misotheism“ je totiž bez debat tím nejlepším, co F. doposud udělal. Minimálně od prvního alba směřoval lehce svojským směrem, kdy se nechtěl držet pouze obyčejné black metalové atmosféry a omšelých postupů. Vždy tomu ale chybělo něco, co by dodalo albu na velkoleposti. Rozhodně ani „Misotheism“ není nijak majestátním dílem, nicméně nabízí něco, co zní konečně nerozháraně, uceleně a rozumně.
Na tomto ryze koncepčním dílku je snadné najít množství vlivů a pasáží, kdy si nebudete jisti, jestli stále posloucháte Gorath, přičemž kdykoli, když začne nová skladba, budete jistojistě vědět, že hraje „ta“ a „ta“. Jednoduše každá má v sobě natolik zásadních momentů nebo zapamatovatelných prvků, že je lehké, vybrat si favority. Například „Apophasis“ začíná prvních několik sekund stylem a lá Satanic Warmaster (což není asi nic lichotivého) – i zvukově je to připodobnitelné – ale jakmile se riffování změní, nastoupí vokál a píseň se ubere ještě více přitažlivějším směrem, stává se Gorath jedinečným a neopakovatelným. Není to produkováním nějakých překotných postupů či snahou co nejvíce šokovat, je to asi právě vyzněním a stylem hraní… A jak píseň pokračuje, ještě se vrátíme k počátečnímu SW feelingu, ale od té doby již pracuje čistý chorál, časté změny temp, vyhrávky, atd. Jednoduše je to sedm minut jak malina. S neočekávanou příchutí konce.
Za zmínku stojí rovněž předposlední „Abraxas“, což je jasně nejhitovější skladba novinky. Hlavně díky neutuchající melodice, příjemnému zdvojování vokálu, střídání poloh hlasu a možná i lehké melancholii, která ze skladby sálá. Nicméně, pokud jsem už zmínil slovo „melancholie“, je třeba si nepředstavovat něco slzy-kanoucího. „Misotheism“ má zvuk nabroušený jak břitva a v tomto případě se těžko dají tvořit ubrečené pasáže po mrtvém kamarádíčkovi.
K zajímavosti „Misotheism“ je třeba připočíst i obsáhlost a informativnost textové stránky. Ta jednoznačně koresponduje s koncepčním faktorem alba. A pokud ho posloucháte blíže delší dobu, zjistíte, že i hudba je brána koncepčně. Jak postupuje čas, čím dál více graduje množství nápadů, což není zrovna dvakrát časté, bývá to právě naopak. Vše je posléze zvolna utnuto lehce potrhlou „Sicarii“.
Pokud si navíc uvědomíme, že vše kromě bicích je prací jednoho člověka, nabízí se dvě věci: první je ta, že jednočlenné projekty nebývají až tak dotažené a kvalitní a druhou, že je vcelku logické, jak album zní. Vezměte totiž v potaz, že si děláte hudbu, jak chcete, nikdo další Vám do toho nekecá a přeci jen; je poznat, když nápady pocházejí z jedné hlavy a ne z pěti.
No, a je třeba poznamenat na závěr jen to, že „Misotheism“ je na hodně poslechů, baví, příjemně se prozkoumává a v rámci té lehké progresivity, kterou se hudebníci snaží zakomponovávat do black metalu, se hravě prosadí. Nechť si tedy každý, kdo má rád hudbu, co neomrzí po jednom poslechu, toto album sežene. Neležím z něj na linoleu, ale poslouchá se s hezkým pocitem.
