U našich slovenských sousedů je opět živo, postaralo se o to nové demo, které je zároveň úplně prvním počinem dvoučlenného projektu s názvem Lugubris. Nahrávka obsahuje celkově dvě skladby, které se opírají o poctivých dvanáct minut hracího času. Oč vlastně jde? Samozřejmě, že základním stavebním a zároveň nosným kamenem je black metal. V první chvíli se přímo nabízí srovnání s Warmarch, vždyť v obou uskupení figuruje kytarista Hellbutcher. Kdo čekal nějakou hudební podobnost, je nyní naprosto mimo mísu. Lugubris sázejí na jednoduché kytarové melodie, které slouží jako základní nit, na kterou se soustavně nabalují údery bicího automatu a Wulgarfův vokál. Lugubris je vlastně naprosto primitivní (hudebně) záležitostí, která se opírá o jedinou kytaru. Zároveň musím uznat, že nekonečné kytarové sólo produkuje poměrně zajímavé a zároveň chytlavé momenty. Jednotlivá zákoutí kytarových vyhrávek by se dala kvalifikovat i jako lehce čechrající posluchačovu náladu. Snažím se najít nějaký záchytný bod, kterým bych Lugubris blíže představil světu, v horším případě bych použil přirovnání.

Hellbutcher ukázal, že rozumí i automatickým bicím, které nejsou jen jednotvárnou záležitostí, tak jak tomu občas bývávalo a vlastně bývá i dnes.
Co mě však zaujalo na prvotní poslech, byl vokál. V prvních momentech první skladby ve mně okamžitě evokoval vokál Vlasty Vorala! Jaká to však byla škoda, když jsem zjistil, že postupem času slábne a upadá. Už na konci písně začíná skomírat a nutná flexe začíná stagnovat. Nevím proč, ale jednička i dvojka na mě působí naprosto odlišným dojmem, zatímco první je vyšperkovaná a svým způsobem originální, skladba druhá ve mně probouzí pocity převařené předchozí, avšak v rychlejším tempu, které zatím bylo velice příznivé a pohupovalo se zřetelně ze struny na strunu. Co však nedokážu přenést přes srdce, je nezkušenost vokalisty, který veškerý dech vydal na začátku.


I přes tyto větší, či menší vady na kráse musím konstatovat, že Lugubris mají solidní atmosféru, kterou není jednoduché popsat. Tajemno, zloba, bezmoc? Inu, kdo ví. Co bych ale demu opravdu rád vytknul, je přemrštěná délka obou tracků. Samotné skladby za polovinou ztrácejí jinak solidně vydřený důraz, což je jednoznačně škoda.

Přemýšlím, v jakém duchu se ponesou následující kroky Lugubris, zda–li zůstanou u „osvědčené“ metody jediné kytary a jednotvárných vokálů nebo se pokusí rozšířit své spektrum umu.
Kdybych měl desku hodnotit tak jako ve škole, zvolil bych stupeň číslo tři a to nesmíme zapomenout přivřít oči nad nenápadným prvňáčkem…