Bylo, nebylo... existovala ve francouzském Grenoble kapela s názvem Heathen Dawn, tvořili ji čtyři hudebníci. Skupina toho za dobu své kariéry nestihla příliš, krom dema „Olven“ vydali už jen a pouze MCD „Wasted Land“ v roce 2002. Pak se nad nimi zavřela hladina řeky Rhóny, vlastně nevím proč, ale klidně to mohlo být názorovými a stylovými rozpory mezi členy. Stejně tak ale mohlo jít o to, že se hudebníkům změnily priority. A muziku vystřídala na čele třeba rodina. Nejvýraznější postavou bandy byl Julien, který jako jediný dodnes aktivně skládá a pracuje (tedy ve smyslu hudebním). Ostříhal vlasy, pozměnil styl a rozhodl se vrhnout do kompletace desky sám a letošní rok přináší debutovou bestii svého projektu Drachenfels v podobě „Bow Down before Death“.Těžko se hned v úvodu recenze ubráním tvrzení, že na albu je setsakramentsky znát původní řemeslo pana Juliena a totiž, že je především kytaristou, než čímkoliv jiným. Už v úvodním intru „Passage“ se dá vytušit, že kytara by nemusela být rozhodně špatná. Slyším několik evidentně chtěných disharmonií, z nichž se takto usuzovat dá. A řekl bych, že tady se nemýlím. Ovšem podstatně horší je to se zbytkem „nástrojového“ obsazení. Třeba najít nějakou invenci v bicích partech je úkol nadlidský, co pak působí extrémně rušivě jsou přechody mezi rychlými a rozmáchlejšími pasážemi. Mám dojem, že nejpatrnější je to v „The Previous History“. Užití virblu se dá považovat téměř za stupidní. Nemůžu samozřejmě nikomu radit, jak by měl hudbu skládat a nahrávat... nesežral jsem všechnu moudrost světa, ale prostě to opravdu nijak zvlášť dobře nezní a imho, i kdyby byl Julien Satrianim blackmetalu, tak jeho velice slušné kytary provedení bicích prostě zabíjí. Čertužel se tohle neděje jen ve zmíněné písni, ale i jinde na albu. Tak například, stejný rytmičák, ale navlas, jak lze slyšet v šesté „Before Asgard’s Kingdom“. Těmto poznatkům a pocitům samozřejmě přispívá i zvuk. Ne že by byl apriori úplně beznadějný, spíše se jedná o následující – během mixu došlo k vytažení kytar a těch ne úplně povedených bicích. Takže mám buď dojem, že tam jiné nástroje vůbec nahrány nejsou, nebo to není jen pocit a doopravdy tam basovka a klávesy absentují. I když, jisté klávesové linky tam zaslechnout lze, čili asi tam jsou, ovšem poměrně skryté.
Nic není ovšem jen černé a nic není ani jenom bílé. Zase úplně všechno na albu si zápornou kritiku nezaslouží. Tak třeba provedení vokálů je opravdu dobré. Zajímavé nápady, samozřejmě především v oblasti kytar, se na albu rovněž vyskytují. Ve skladbách, které mám rád, protože na mě opravdu něčím působí. Jsou jimi trojka a čtyřka. Zejména pak „Kingdom of Betrayers“ je velmi slušně šlapající melodickou jízdou, se zřetelnými a celkem působivými vyhrávkami. Škoda jen, že se pohybuje v podobném tempu jako zbytek alba a s neochvějnou předvídatelností na začátku víte, jak bude skladba pokračovat. Ten základ je totiž ve všech písních stejný. Až punková přímočarost a jednoduchost. Ta je znatelnější v následující „Wissenschaft und Gewalt“, která je krom kytary zajímavá i nahallovaným zpěvem v refrénu, jenž jí rozhodně přidává na tvrdosti a extremitě vyznění. V jádru jsem popsal, co jsem z alba popsat chtěl. Snad u „Tempus Edax“ by bylo možno se zastavit, teda ne, že by se výrazně odlišovala instrumentálně, ale dá se tu najít zajímavé sólo a ženský vokál použitý víceméně spíše jako další nástroj. Nejde tedy o zpěv v klasickém slova smyslu. A v závěru opět disharmonie na hranici snesitelnosti, jež byly slyšet v úvodu. Celkem logické zakončení alba.
Celkově to s „Bow Down before Death“ vypadá podobně jako s asfaltem vařeným v kotlíku. V záplavě černého nic, které jen páchne, se u dna varem uvolňují bublinky vzduchu a dalších plynných látek a stoupají skrze hustou hmotu nahoru. Chvíli se to sledovat dá, po čase převládne zápach téru a Vy se otočíte zády a odejdete. Jinak toto dílo není úplně zavrženíhodné a chabé, jen je to průměr, ze kterého občas probublá velmi dobrý kytarový nápad. Pokud by se Julienovi v budoucnu nahradit punkovou bezcílnost něčím poněkud melancholičtějším, propracovat tempa, udělat z beztvarého tvar, z asfaltu by se mohla stát magická tekutina, při jejímž probublávání budeme ochotni setrvat nadlouho. To ovšem ukáže až čas. V současnosti mi přijde tvrzení labelu, že jde o elitní francouzský black metal přinejmenším hodně nadnesené.
K recenzi poskytl: W.K.G
