Musím ale uznat, že navzdory tomu, co jsem napsal výše, mě na Orakle něco udivovalo. Nejenže zvěsti o novém albu mi brázdily e-mail téměř rok dopředu, ale v pravidelných intervalech chodily nové a nové zprávy, navnazování… Až člověk dospěje do stavu, že i kdyby nechtěl, po CD sáhne a přehraje si ho. A, Ježíši, budiž pochválen, jsem tohle album nezazdil.
Nuže, opět se setkáváme s Francií, čili zemí se zřejmě nejsilnější black metalovou „scénou“ současnosti. Orakle však nejsou těmi, kteří by se vozili po starých kultech a hráli omšelou hudbu. Minimálně tímto albem dokazují, že i hudebníci, kteří se opírají o black metal, nemusí být vůbec, ale vůbec instrumentální burani. Jak navrhl Dufaq, tak bych „Tourments & Perdition“ nazval i já – „inteligentní black metal“. Od první skladby se totiž prolínají vlivy, které dělají z Orakle silný progres. Udiven jsem stále obzvláště z čistého vokálu, který mi evokuje rané Borknagar, hlavně album „The Olden Domain“. Jeho podkres sice není tak vikingsky laděn, nicméně i tak si tuto spojitost bez debat uvědomíte. Co totiž přispívá k zajímavosti, je využitý mateřský jazyk, jenž dělá z hudby ještě více obskurní a zamotanou bestii.
Délka nahrávání alba… čas strávený ve studiu přispěl k tomu, že moderní zvuk, vycházející z reproduktorů, není vůbec vlezlý, ale jen dokresluje onu post black metalovou skutečnost. Nevím totiž, jak jinak album nazvat, protože pro black metal je příliš velké a pro určité zaškatulkování nejsem až tak odvážný. Poprvé v životě ve své recenzi proto využiju označení „post black metal“, které slovně vykreslí celou nádheru toho, čeho se dočkáte. Přijde mi, jako by si Orakle vzali to nejlepší z nejlepšího, po čem dnešní znudění posluchači touží, trochu to přebalili, zatmosféričněli a předložili jako hotovou věc. Co je totiž navýsost pozitivní záležitost? „Tourments & Perdition“ nemá vlezlé melodie, ani nějaké stěžejní linky, aby skladba upoutala. V každém tracku je totiž tolik zvratů, že by i jeden vystihl mnohá dnes vycházející alba. Efekt zamotanosti ještě dotváří schované klávesy, mnohdy se ploužící ruku v ruce s kytarami. Vězte, že často jsou takovým společníkem, že je ani nerozpoznáte.
Myslím, že co do instrumentální zdatnosti by si Orakle mohli leccos zavdat s posledním Ihsahnem, nicméně je jasné, že i přesto, že má hudba poměrně dost společného, nedá se až tak docela srovnávat. Ale dovolil bych si říci, že kdyby Ihsahn využil zvuk jako Orakle, bylo by „angL“ ještě dál.
Nevím, kde kapela může vzít tolik invence a odvahy, aby stvořila něco, co má tak neskutečnou hloubku, zcela dotažený zvuk, přesnost a samozřejmou preciznost. Ale koho by to zajímalo? My jsme tu od toho, abychom si tu krásu mohli napořád užívat. Tu nádheru experimentů, které nejdou vstříc mainstreamu.
K recenzi poskytl: Fréderic (Orakle management)
