Po nedávné recenzi kapely Gorath přichází další uskupení původem z Belgie, které se cítí v černě-kovovém stylu jako ryba ve vodě. Shodou okolností v kapele působí i jeden z členů Gorath (při živém hraní dokonce dva, pozn. autora), a tak bylo mé očekávání na třetí řadovku této bestie velké. Je mi až hanba, že jsem se s touhle kapelou setkal až při vydání této novinky. Rozhodně si budu muset rozšířit obzor, co se týče alb předchozích.
Jak jsem nastínil výše, je zcela jasné, že nějaké srovnávání s minulými alby se konat nebude. Pokud jste na tom podobně jako já, vězte, že kapela se pohybuje mezi mantinely moderně laděného BM, bez přebytečných póz, keců a ostatních zbytečností. Mluví za ni totiž hudba, která je od prvního poslechu poměrně dost chytlavou záležitostí. I tak však trvá poměrně dost dlouho do něj proniknout. Snažil jsem se dostat až na její samotné jádro, avšak při naposlouchávání jsem u tohoto úkolu pohořel. Buď je natočena záměrně bez nějakého „hlubšího smyslu“, anebo to bude chtít ještě čas. Ačkoliv při poslechu necítím žádný pokus o vytvoření nějaké temné či okultní atmosféry, absolutně mi to vyhovuje. Deska má totiž své klady někde úplně jinde. Mezi ty nejpodstatnější bych zařadil silné a povětšinou neokoukané melodie, časté změny rytmů či jednotlivých postupů, zakomponování dalších prvků čistě pro zpestření (např. ženský vokál u skladby „Morituri Te Salutant“) a konečně skvělý řev kytaristy Zahrima.
Melodické linky obou kytaristů se buď vzájemně doplňují, čímž přidávají na hutnosti, nebo si každý valí to své, tu a tam se utrhne a vystřihne nějaké to sólíčko. Pod tím vším je schovaná basová kytara, které bych však vytkl, že není moc slyšet a její vytažení na úroveň ostatních nástrojů by prospělo. Zvuk je totiž na můj vkus u podobného stylu BM až překvapivě málo dynamický a nabasovaný. Zdá se mi občas až příliš plochý a chudý. Bicman Dol si taktéž dává slušně záležet na své hře a občas mi připadne, jako by ani nebyl BM bubeníkem. Nějakých extra rychlých sypáren nebo podobných náserů se nedočkáte. Album se pohybuje převážně ve středních tempech, což přidává na melodičnosti skladeb. Avšak vychytávek na bicí inštrument je během tři čtvrtě hodiny slyšet dost.
Tím nejzajímavějším aspektem "Deathcult Salvation" je však Zahrimův vokál. Střídá velké množství poloh, a tudíž Vás dokáže neustále něčím překvapit. A právě jeho projev přidává muzice onen BM feeling. Pokud by jste si ho odmysleli, možná bych pochyboval o zařazení této desky do zmiňované, černě-kovové škatule. Jejich styl se totiž od klasických "pravidel" BM vzdaluje na kilometry daleko. Samozřejmě, že se tu a tam dočkáte chladného a táhlého mučení strun, ale po většinu času se jen střídají dravé melodie, nutící k opakovanému poslechu.
Sečteno podtrženo bych konstatoval, že „Deathcult Salvation“ je opravdu uspokojivé album, které se dá poslouchat stále dokola. Točím ho v přehrávači už několik týdnů a pořád mám pocit, jako bych ho slyšel teprve podruhé či potřetí. Ačkoliv se melodie zarývají do hlavy jedna báseň, mnoha detailů a vychytávek si všimnete až po čase. Kdyby měla deska o něco silnější zvuk, jednoznačně by trhala koule až v podbřišku. Ale i tak mě velice příjemně překvapila natolik, že se okamžitě vrhnu shánět oba předchůdce.
K recenzi poskytl: Dark Essence records
