Už časně z jara jsem při pohledu na sestavu rakouského Northern Lights festivalu letmo plánoval nějaký letní výlet do zahraničí. Když byl pak tento, především black a pagan metalový, „sraz“ zrušen, narazil jsem na jeho kolegu taktéž v Rakousku – Kaltenbach Open Air. A i když to zpočátku prázdnin na žádné zahraniční „angažmá“ nevypadalo, nakonec se vše zdánlivě dobře vykrystalizovalo. Proč zdánlivě? Zřejmě největší čáru přes rozpočet nám totiž udělaly hned ČD. Jasně stanovenou cestu nám pán za okénkem mezinárodní pokladny vyčíslil na úctyhodné čtyři tisíce. Reakce byla jasná: „Děkujeme, nashledanou.“ Ve výsledku celé situace jsem se ocitl za volantem mého stařičkého a dosluhujícího Seatu Ibiza, kterému jsem celých těch 500 km šlapal na krk. Zřejmě ani v těch nejdivočejších snech se důchodové Ibize nesnilo, že se v roce 2008 podívá do rakouských Alp.

Kaltenbach je festival stavěný jiným způsobem, než jsme zvyklí například u nás. Ten, kdo by se do Spital Am Semmeringu (zde se festival konal) vydal až v datum avizovaného začátku celého setkání, zřejmě by přišel cca o polovinu prvního dne. KOA se totiž rozjížděl již o půl jedenácté dopoledne, nikoli v podvečer tak, jako naprostá většina těch místních. Vzhledem ke stavu již zmiňovaného dopravního prostředku důchodového věku, jsem cestování po dálnici rovnou vyloučil, a tak jsme se po úzkých a klikatých cestičkách skrze údolí a kopce rakouských Alp dostali na místo při západu slunce den před začátkem festivalu. Místo pro stanování si na Kaltenbachu můžete zvolit poněkud nebezpečně vedle klikaté cesty, či na sjezdovce. Stan ukotvujeme těsně před setměním a kvůli bezpečnosti volíme sjezdovku. Bezpečno, leč si jistě dokážete živě představit, jak se spí tři noci na nějakém osmiprocentním svahu.


Již v mírném šeru obhlížíme areál a já si utvrzuji svoji domněnku, že KOA lze připodobnit prvnímu svojšickému Brutal Assaultu. Nikoli v rozmístění, či areálu jako takovém, ale spíše v množství tzv. „bočních aktivit“ a předpokládanému počtu návštěvníků. Těch se dle mých skromných odhadů přijelo na festival podívat kolem dvou, dvou a půl tisíce. A boční aktivity? Jeden stánek s občerstvením, několik dalších s pivem. Pro příznivce originálních nosičů či merchandnise kapel přibližně 10dalších. Vše mimo samotný areál, leč v jeho bezprostřední blízkosti. U vstupu pravidelné tělesné prohlídky a zákaz vnášení svého jídla a pití do areálu. Nic nového pod sluncem, rozdíl ceny piva před a za branou byl pak přesně jedno euro. Ohledně organizace bych zmínil ještě několik pozitiv – s akreditací volný vstup do backstage i fotopas, i přes na první pohled nedostatek stánků žádné deprimující fronty, každý den happy hour na pitivo, pro návštěvníky festivalu sleva v místní restauraci i dobrá dosažitelnost zmiňovaného městečka Spital am Semmering – ale také negativ – toi toiek sice dostatek, nicméně nevyvezených, naprostá absence sprch, zdravotnická pomoc u areálu až k desáté večerní. Tolik k organizaci. Prvního večera ještě letmo zabrouzdáme na pre-show, kterou zajistila zřejmě místní kapela složená mimo jiné i z pořadatelů a jdeme na kutě.

Pozdní vstávání, cesta do města a nezbytné stravovací povinnosti zapříčinily, že prvních několik kapel pátečního dne nás naprosto minulo. Jmenovitě se jednalo o Folterkammer, Asathor, Suicide a Return to Innocence. Letmo jsme z areálu zaslechli pouze Samhayn, o kterých jsem dle vokálního projevu prohlásil: „Silencer hadr“. Prvním seskupením, na které jsme se dostali, byli Bloodfeast. Mimozemská vizáž latexových svršků, sukní a divotvorné obličejové grimasy do jisté míry připomínali nory The Kovenant. Bezesporu si ale tito ***** svoji „chvilku slávy“ řádně užívali, jejich black/death okořeněný industriálními a místy i značně ujetými prvky krásně šlapal. S Bloodfeast jsem si udělal i první letmý obrázek o zvukovém vybavení KOA, který byl veskrze pozitivní. Zůstali jsme i na maďarské Casketgarden, jež jsem měl možnost shlédnout naživo již potřetí, nicméně ke studiovým nahrávkám jsem se za ty roky stále ještě nedostal. Kluci se prezentují klasickou školou švédského melodického death metalu, jak ho známe z nejlepších období In Flames kupříkladu, okořeněného osobitými prvky především surovějšího rázu. V Rakousku jsem měl z Casketgarden velice příjemný pocit, i když k absolutoriu chybělo lehce na atmosféře. Zpěvák dával do vystoupení téměř vše a zbytek kapely nezůstával příliš pozadu. Minimálně z mého pohledu pozitiva jasně dominovala a jen doufám, že při příštím setkání už si s kluky budu moci notovat z naposlouchané studiové tvorby.


Metalcoreové Inzest vynecháváme, abychom opět došli do areálu těsně po začátku setu Excrementory Grindfuckers. „Grindcoreoví“ Němci se muzikou vyloženě baví, názvy skladeb „Wir Spielen Keine Grindcore“ či „The Final Grindcore“ jsou toho jasnými důkazy. A hudebně? Někdo by řekl, že hrají naprosté nesmysly, já jsem se naopak jejich produkcí skvěle bavil a jen fakt, že mé oči a uši již tento „cirkus“ viděly, zapříčinil, že jsem se neválel po zemi v křečích.

Po veselých vážní. I tak by se dal nazvat protiklad, který zastihl páteční Kaltenbach. Na pódiu se připravuje transylvánský kolos Negura Bunget. Namísto klasické „trouby“ instalují organizátoři jakési zavěšené dřevo s paličkami a já jsem zvědavý, jakéže zvuky bude tento nástroj vyluzovat. Mohutná a majestátní transylvánská hudba se rozjíždí a já si napříč tomu, že bych měl být na jejich způsob vystupování již zvyklý, musím postesknout, že lidé z Negury berou svoji hudbu tak vážně. Divák se tudíž nedočká téměř žádné komunikace kapely s publikem a známky dobré nálady jsou více než sporadické. Alespoň že hudební projev transylvánců je naprosto dokonalý i na živo a pokud dá zvuk (což zde až na mírně utopený vokál víceméně dal), je opravdu slast tuto kapelu sledovat a poslouchat. Já osobně jsem si užíval nové i starší kousky Negura Bunget a jen škoda, že Negru a spol. neměli pozdější hrací dobu a tudíž i lepší atmosféru.

Další námi vynechavší kapelu Dew-Scented následovali velice očekávaní norkové Vreid. Svůj set odstartovali pokřikem „we are from Norway, we are Vreid“ a spustili stejnojmennou skladbu. Celé vystoupení provázela naprostá jistota v umu na strunné i bicí nástroje. Originální zelené návleky rukávů černých košil s motivem norské vlajky a loga kapely doprovázely šlapavé black'n'rollové hymny obou dosud vydaných alb. Absolutoriem pro mě osobně pak byla skladba „Svart“. I přes to, že jsem kapelu očekával z celého festivalu asi nejvíce a do jisté míry mě ani nemohla zklamat, poněkud se mi zdálo, že jejich výkon je tříčtvrteční a že do svého vystoupení nedali Vreid naprosto vše.


Graveworm nás zastihli při večeři, a tak přišel čas na švédské thrash/black metalisty old school-ového ražení Necrophobic. Nikdy předtím jsem o kapele neslyšel ani zmínku, ale pozice jednoho z pátečních headlinerů jim naprosto sedla. Tma a světelná šou pozvedly Necrophobic o třídu vzhůru a kluci samotní jakoby vypadli z oka takovým velikánům osmdesátých let, jakými byli kupříkladu Venom, Hellhammer či Sodom. Řízný thrash metal staré školy ovlivněný black metalem let osmdesátých, přesně ve stylu výše zmíněných. Stylová byla i pódiová show a ve výsledku na mě udělali skutečně veliký dojem. Přiznám, že z alba by se mnou zřejmě příliš nezahýbali, ale takto na živo to byla jednoduše paráda. Poslední kapelou pátečního večera pro mě byla řecká ikona Rotting Christ. Ta se k pozici čtvrté největší kapely festivalu postavila zpříma a předváděla na pódiu výkon tomu hodný. Únava je žel bohu všudypřítomná, a tak se dostavila dělat společnost i mé osobě. Po několika skladbách jsme areál opustili, cestou do stanu nakoupili nějaké originální nosiče a šli na kutě. Zřejmě bych měl zmínit, že jsem z prvního festivalového večera ještě minul Hollenthon a Gorefest.