Druhé ráno začíná obdobně jako to předchozí. Budíme se na druhé straně stanu, než na kterou jsme předchozího večera uléhali, rozbití, jako kdybychom spali na kamenech. Po nezbytné ranní hygieně opět vyrážíme do města, nyní již poučeni bereme „povoz“. Po Bereavement, Low Chi a Brewed & Canned přicházme do areálu zvědavi na black metal v podání Tyrants. Pokud jsem před samotným vystoupením pomýšlel na jakousi možnost zajímavé hudební produkce těchto Rakušanů, těžce jsem se mýlil. Společně s přehnaně zlými grimasami přichází i přehnaně nezajímavý „orthodox unholy grim pure true black metal“ bez špetky nápadu a vlastně i jakéhokoli smyslu. To Mater Monstifera, která mě mimochodem ze studiových nahrávek naprosto míjí, na Kaltenbachu působila naopak vcelku sympatickým dojmem. Symfonický dark/black metal podpořený obstojným zvukem se v sobotu po poledni příjemně poslouchal a konečně jsme zaslechli i nějakou tu češtinu. Jako negativa jsem shledal víceméně pouze „pohybové atributy“ na pódiu, což kapele mírně ubíralo na energičnosti.


Další trojici Veritas Mentis, která zde slavila jubilejní desáté výročí, Hatred a Cremation vynecháváme z hlediska osobního nezájmu, abychom přišli právě včas na další českou kapelu Fleshless. Vím, že Vláďa Prokoš a spol. jsou velice uznávaným pojmem na světové brutal death metalové, potažmo i metalové scéně obecně, nicméně vystoupení s takovým drivem, energičností a naprostou profesionalitou jsem skutečně nečekal. Fleshless se na pódiu snažili vyplivnout duši, všude jich bylo plno, navíc všechno toto snažení bylo podpořeno naprostou precizností strunného, bubenického i vokálního umu. Jasný palec nahoru dalo kapele i publikum, které se v areálu znatelně rozšířilo. Vysoko posazenou kvalitativní laťku si vzali za své i němečtí black metaloví Desaster. Je fakt, že po časných a spíše směšných Tyrants jsem měl z další ortodoxněji black metalové kapely strach, na druhou stranu mě hřál jejich živák „Brazilian Blitzkieg Blasphemies“ z roku 2004. Tam se Desaster předvedli opravdu ve velkém stylu a ani rakouský festival nenechali na pochybách o kvalitě svého živého „přednesu“. I zde jsme se dočkali zlých grimas, nicméně v podání zpěváka působily nanejvýše místně, navíc za podpory opravdu našlápnutého hudební vzezření. Kluci měli celý set nanejvýše energický, kytarista si pak vystoupení neskonale užíval a jeho mladší kolega za basou jakbysmet. Průřez bohatou diskografií musel potěšit všechny příznivce black/thrash metalové hudby na maximum a Desaster samotní se zařadili k vrcholům celého festivalu.

Při Sinister si bereme oddychový čas před trojicí následujících, velmi očekávaných veličin. Jako první z nich se představují rakouskému publiku Norové Urgehal. Trondr Nefas uvedl kapelu slovy „We are Urgehal and we are unholy!“, a v ten moment si nešlo nevzpomenout na předchozí den a další Nory Vreid. Ani bych se nedivil, kdyby kapely přijely spolu a i „uvítání“ měly synchronizované záměrně. Asi každý, kdo měl s kapelou čest poprvé, byl zvědavý na jakéhosi maskota kapely, kytaristu s koženou „klecí“ a hřebíky na hlavě. Na pódiu si však vzal hlavní slovo právě zpěvák Trondr Nefas, který publikum bavil neurvalou mluvou společně s pliváním si do obličeje. Hudebně byli Urgehal podobně jako Vreid tříčtvrteční, avšak zde za tím stála spíše produkce samotná, která evidentně nemá takové ambice strhnout publikum. Pokud jste se ale soustředili na výkon jako takový, nemohli jste být víceméně zklamaní a Urgehal předvedli vysoký standard. Rád bych ještě připomenul, že z obou skandinávských kapel sálala charakteristická norská atmosféra, tak jak jí znám například z vystoupení 1349, či Gorgoroth. Těžko slovy takový zážitek popsat...


Asi nejvíce očekávání u mé osoby vzbuzovali švýcarští Eluveitie. Hype u této kapely dosahuje v poslední době a zvláště po vydání novinky „Slania“ neskutečných rozměrů, a tak jsem byl hodně zvědavý, jak si s tím tato mladá kapela dokáže na živo poradit. Popravdě řečeno, dokáže a to tak, že s přehledem. Eluveitie měla přítomné omotané kolem malíčku na noze, u některých jedinců vypukla doslova nespoutaná extáze. Být v tu dobu někde poblíž pódia bylo nebezpečné, takže smrtící. My jsme Švýcary sledovali kousek od levé strany pódia, a přesto se tyto otřesy dostávali i k nám. Vystoupení jako takové ale notně poznamenal mizerný zvuk, který nedovolil řádně utvořit z jednotlivých nástrojů kompaktní celek. Kromě vokálu byly utopené i některé folklórní nástroje a tvorba tak nabrala na brutálnosti, zároveň však i přišla i o určité nezaměnitelné kouzlo. Z hlediska výkonů muzikantů však není co vytknout, tudíž o to víc nevydařený zvuk zamrzí.

Aniž bych to čekal, poslední kapelou večera pro nás byli kultovní Marduk. Kapelu jsem na živo viděl poprvé, není tedy co ke srovnávání; na mysli mám především relativně nedávnou výměnu za mikrofonem. Švédi však nepůsobili příliš přátelským dojmem, komunikace s publikem vesměs žádná. Vyzdvihnout naopak musím téměř všechno ostatní, světelnými efekty a atmosférou počínaje, a výkony samotnými konče. Marduk se jednoduše postavili k vystoupení na Kaltenbachu jako profesionálové, avšak odstup od publika měl asi takový význam, jako byste je poslouchali z alba. Nakonec nezazněl ani žádný přídavek, ba ani rozloučení. Marduk prostě po jedné ze skladeb odešli z pódia a tím to celé skončilo.


Nevím, asi trpím na únavu příliš, ale čekání na Samael a Satyricon se nečekaně změnilo ve spánek, který zatrhlo až ranní jitření. Tohle mě skutečně mrzí, ani ne tak kvůli mně, ale spíše kvůli vám, našim čtenářům. Satyricon jsem totiž už několikrát viděl (i když neříkám, že bych si je ještě několikrát nedal) a Samael mně osobně takříkajíc nezajímali. Posteskl jsem si také nad tím, že největší hvězdy hrají jako poslední daleko po půlnoci, na což nějak nejsem zvyklý. Na závěr bych snad jen doplnil, že na mě Kaltenbach Open Air 2008 působil hodně, hodně sympaticky. Některé nedostatky (zpravidla v organizaci) mě sice zarážely, na druhou stranu se mě za celou dobu konání festivalu víceméně netýkaly. Takže pokud bude příští rok s kým jet a obsazení festivalu bude přinejmenším stejně kvalitní jako letos, váhat nebudu.

P.S.: Pokud jste se zarazili nad relativně vysokým počtem zameškaných kapel, vězte, že jsem na KOA jel především na „zkušenou“ a že v jednom člověku ani jednoduše nelze stihnout, či být přítomen všem kapelám.