Jednou z kapel, jež se chystá oblažit naše duše a zvukovody na letošním Dunkelheit Festivalu, je i slovinská smečka zvící SOMRAK. Třebaže tuto nahrávku vydali pánové už na podzim loňského roku, pořád lze uvažovat o tom, že je to počin aktuální, a dá se velice dobře předpokládat, že většina jejich produkce na zmíněném festu bude tvořena skladbami právě z téhle desky. Z tohoto pohledu těžko hledat vhodnější dílko na srpnovou recenzi, než právě „The Abhorred Blessings“.
Úvodní „intro“ obstarává klapot soukolí věžních hodin, alespoň mi to tak připadá. Pravděpodobně jde o umělý zvuk vytvořený ve studiových podmínkách, ale i tak působí věrohodně. Znáte ten pocit, to ticho a do něj „klap… klap… klap…“ a teď už už by měly hodiny začínat odbíjet. Jenomže se děje něco zcela jiného - SOMRAK startují zběsilý nášleh v podobě úvodní „Trumpets of Malevolence“ a já se propadám dovnitř pozoruhodného kolotoče nesoucího jméno „The Abhorred Blessings“. Úvod řízný jaksepatří. Úplně první, co mě zaujalo, je fakt, že muzikanti jsou přesní, úplně jak ty zatracené věžní hodiny. Bicí, kytary i basovka do sebe zapadají jak ozubená kola orloje. První věc je tedy tou zběsilejší tváří kapely. Dle názvu jsem usuzoval, že bych mohl zaslechnout nějaké dechy. Nic takového ale naštěstí nenastalo. A, jak zjišťuji posléze v následující zhruba čtyřicetiminutovce, ani nastat nemá. Slovinci si vystačí bohatě s minimalistickým ansámblem klasických metalových nástrojů a ukazují, že kompromisy se, pokud to není nezbytně nutné, nedělají. Ovšem má to jeden malý háček. Tak úplně nutné to není, přesto překvapí druhá skladba plynulým a setsakramentským zvolněním a nemohu na tomto místě nezmínit projev vokalisty J.D. Jeho havraní hlas je totiž na black metal poměrně čistý a srozumitelný, v některých momentech tak trochu připomínající hádejte koho… mluvíme-li o havranech… no jistě slovutného Abbatha. Přijde mi zvláštní, že mi tahle myšlenka naběhla až tak s třetím poslechem, teď už jí ale nemůžu dostat z hlavy. Tak o úplné vykrádání se určitě nejedná, ale v některých místech fošny se nad tou podobností člověk zastaví. Tedy zastavil by se, pokud by mu to kapela umožnila. V „Banished Into The Void“ to umožňuje jen na krátkou chvilku v již zmíněném zvolnění, kde však přítomnost krkavčáku nenajdete. Najdete tady ovšem jinou příjemně pozitivní věc, totiž angličtinu střídá na několik desítek sekund přednášená latina a krásně se u toho rozjímá. To je druhá tvář mariborských kovotepců, je ale potřeba pokročit k dalším cákancům krve na černém plátně. Napadá mě, že nejsou vidět. Nejsou až tak patrné jako v případě prvních skladeb, přesto krev cítíte… třetí „Murmurs Of Diseased Tongues“ mě opět strhává svou přímočarostí. Atmosférou a vyzněním má určitě blíže k první smršti, než ke své předchůdkyni. A zase ta až precizní přesnost, skoro dokonalost. V kytarách lze vyčíst stopy thrashingu, zřejmě jde především o ladění těchto strunných libozvukých nástrojů. Následující počin „Glorification In Loss And Misery“ je opět jakýmsi protikladem písně předcházející, tedy skladbou pomalejší, u které lze přemýšlet a rozjímat dle libosti. Nápomocny tomu jsou podle mě vkusné nepřehnané melodie. Nutno ovšem zmínit, že zde se jedná o poslední takový moment celé desky.
Kdybych měl jmenovat nejzběsilejší kus celého tohoto černého soukolí, jest jím nepochybně „Lux Nova“. Skladba určitě ne nejrychlejší, ale prostě nejzběsilejší… těžko to jinak charakterizovat. Mohlo by se zdát, že se muzikanti ženou nějakým bohapustým mlácením „do škopků“, leč není tomu tak, skladba má celkem patrnou pevnou strukturu, které se přidržuje, přesto je její atmosféra zběsilá a píseň tak doslova ničí vše živé. Totální tečku pak tvoří naprosto rozkošná falešná vazba v samotném jejím závěru. Když už jste na stopě ke klíči k onomu „běsu“ a kytara s basou si jedou své vyhrávky a snaží se Vás ukolébat /děje se tak asi 30 sec/, zazní „hvízd“ a Vaše bubínky dostanou ránu a nejinak vaše makovice. Otřes… po němž následuje poněkud nemilejší probuzení. Šestá a sedmá píseň totiž kvalit první poloviny „The Abhorred Blessings“ nedosahuje. Není to odfláknuté, nebo špatně zahrané, jen mi to přijde poněkud sterilnější a ortodoxnější a trošičku se u toho začínám nudit. Trochu zamrzí, že se chlapi odklonili od toho střídání rychlých a volnějších skladeb a dřou v jednotvárném tempu jak „Howls from Devil…“ tak předposlední „Crowning Of The Morbid King“. Tady mám dojem, že rychlost jde na úkor kvality. Ovšem, nemůže být všechno jen skvělé, za co by pak svět stál. A když budou všechny fláky dobré, jak poznáme ten nejlepší? Nezodpověditelná otázka = paradox. Netřeba smutnit, závěrečná, tajemným mnišským chorálem uvedená „The Abhor Bless“ má opět šťávu a rozhození z předchozích dvou střídá opět nijak nenucený pocit, že to všichni čtyři čerchmanti mají pevně v rukách. Parádní jsou hlavně výklepy na činely v podání bubeníka M.C. a použití oněch chorálů. Zdařilý opus na závěr dobrého alba.
Dobrého? To je jako bych známkoval ve škole trojkou. Takže průměr? Nene, takhle bych mohl na sebe i kapelu přivolat nějakou pohromu. „The Abhorred Blessings“ je víc, než jen průměrné album a z mého pohledu velmi milé překvapení, tak nechť se nám pohromy vyhýbají. Pokud tomu tak bude, a vše se vydaří, SOMRAK určitě nebudou úplnou špičkou Dunkelheitu, ale mohou být minimálně pozitivním překvapením, ne-li dokonce černým koněm festu. Ačkoliv mám určitou obavu např. z toho, že skladby budou na živo třeba ještě rychlejší než z alba, osobně se na jejich flédský set velice těším.
