Remmirath nikdy nebyli klasickou black metalovou kapelou. Ač byl stavebním kamenem jejich hudebního snažení vždy ten nejortodoxnější „primitivní“ black metal s norskými kořeny, dokázali se tito Slováci nějakým způsobem osamostatnit, respektive zoriginálnit. A i novinka „Polis Rouge“ není ani za mák klasickým black metalovým opusem. Už letmý pohled na cover art navozuje pocit, že se zdaleka nebude jednat o nějakou pravověrnou řezničinu... Přiblížit „Polis Rouge“ širšímu publiku znamená použít kombinaci termínů black metal, art rock, industriální cítění a psychedelická/melancholická atmosféra. Tyto pojmy a především jejich přednosti využili kluci k vytvoření osmera nových skladeb o celkové délce téměř padesáti minut. Už od samého začátku na posluchače útočí známá a víceméně jednoduchá black metalová vichřice, o které by si snad nikdo nedovolil tvrdit, že je originální. Ta je však pouhopouhým základem - jednoduchým podmaněním, které dává „Polis Rouge“ tu nezaměnitelnou možnost přihlásit se k černému kovu jako takovému. Vše ostatní už je z naprosto jiného soudku, soudku o poznání jemnějšího, barvitějšího a celkově na omak příjemnějšího. Mluvím tedy mimo jiné o sladce se linoucích, právě až art rockových melodiích sólové kytary, jež posílají celkové cítění desky do naprosto jiných, dalece zasněných končin. Vše se najednou zdá býti krásné a přesto tak beznadějně utopické. Melodie, které Remmirath takto utvořili, zmiňovaný black metalový základ místy dobarvují a vytváří komplexní a osobitý celek, místy mu jsou naopak protikladem tak vzdáleným a nepřátelským, až se zdá první možnost nemyslitelná. Ale jen do doby, než se naskytne posluchači znovu. Ale ani onen black metalový základ nechce zůstat tím, čemu byl před mnoha lety předurčen – tedy nekompromisní a agresivní hudbou. Na „Polis Rouge“ se i tento černočerný poklad místy domáhá melodičnosti (vždy právě tam, kde to je adekvátní). Upřímně? Domáhá se zaslouženě, po celou hrací dobu by mu ty „zlé postoje“ neslušely.
Ve chvíli, kdy už si o této slovenské novince začínáte dělat jakýs takýs obrázek, přijde pátá skladba „La figurine plastique“ a já jsem v koncích. Nevím, zdali tímhle drum'n'bass výtvorem chtěli Remmirath ukázat svoji odvrácenou stránku, jakože ji máme každý, či to má v kontextu s ostatními skladbami jakýsi komplexní smysl. Já jsem z téhle skladby jednoduše v rozpacích. S odstupem se na ni ale už moc nesoustředím a většinou ji přeskakuji, abych se mohl dostat k poslední trojici, v niž dali kluci více prostoru morfující mysli a posluchač se tudíž může dočkat skutečně zajímavých momentů. Ale jakých neprozradím, nejlépe si to vyslechnout každý sám.
Co mě na nových Remmirath lehce mrzí, je zvuková kulisa, která dle mých představ ne zcela odpovídá hudební kvalitě jako takové a desku celkově sráží. Protřelý black metalový příznivec je možná na takovéto podmínky zvyklý, nicméně „Polis Rouge“ může kvalitou bez problémů oslovovat mnohem širší spektrum posluchačů a těm by zahulený zvuk nemusel úplně prospívat. Nejvíce na to doplácí zřejmě vokální projev, který je slyšet skutečně špatně.
Remmirath a „Polis Rouge“ jsou ve výsledku skutečně zajímavou a velice osobitou fůzí několika naprosto odlišných stylů vytvářejících silný celek. Ale také celek, kterému by sedl jasně lepší zvuk a bezesporu také celek, kde se místy dějí naprostá zvěrstva (bráno s nadsázkou – pozn. AG).
K recenzi poskytli Remmirath.
