Před dvěma lety vedoucí člen Siebenbürgen Marcus Ehlin ohlásil, že kapela odchází do záhrobí, že zmizela chuť do společného díla. A než aby vzniklo něco nedobrého, to raději skončit. Dost mě to tehdy mrzelo, dost, leč vcelku potěšující bylo založení nové kapely Grand Illusions, kde působil ještě kytarista Richard Bryngelsson. Uplynul nějaký čas a Siebenbürgen jsou zpátky, v nové sestavě. Marcus se chopil baskytary, Richard zůstal jako hlavní kytarista, a sestavu doplnili bubeník D. Ekdahl, kytarista J. Ohlsson, zpěvačka L. Bohwalli Simmonsson a klávesista J. Gunther. Nová krev, mnoho nové krve kapele rozhodně přineslo svěží atmosféru pro společné dílo. Pojďme se na něj podívat.

Temné intro nás pomalu vtahuje do děje a budí napětí, co přijde. Moje je velké, čekal jsem na to dlouho a netrpělivě. A je to tady, první skladba „Rebirth Of The Nameless“, Siebenbürgen v plné parádě, klasické rytmicko melodické postupy, nezaměnitelný Marcusův hlas, v refrénu podbarvený ženským zpěvem, velice příjemným. Rozhodně při první skladbě nepřichází nejmenší zklamání, prostě dobrý standard. Ale co následuje, to už moje srdce buší dvojnásob, strhující hit „Infernaliia“. Absolutně bych nečekal, že si pánové takhle připálí pod zadkem. Naprosto strhující refrén, nálada skladby skoro jako vytržená z prvního alba „Loreia“, vhání mi to slzy do očí, že to takové je, mráz po zádech. Ještě jsem se ani nevzpamatoval, a následující titulní song „Revelation VI“ mě vynáší do nevyobrazitelných výšin. Je to hodně podobné skladbám z alba „Plagued Be Thy Angel“, ale mnohem více energické. Jedou další skladby a nevycházím z údivu, jak je to nečekaně rychlé a naplněné nápady. Přibylo black metalu jako na starých albech, a to je moc dobře. Takové jako bylo „Grimjaur“, což pro mě stejně bude navždy tím nejsilnějším, to není, to bych už asi chtěl moc, ale i tak jsem nadšen. Nedostatek pošty na bicí je plně vynahrazen četnými sypačkami a středními tempy se skoro nepřetržitou dvoušlapkou. Melodické refrény s heavy-blackově stavěnými kytarami nechybí, jen všechny vokály jsou v angličtině. Trochu škoda, švédština v Marcusově podání byla jeden z nejcharakterističtějších prvků úžasné jedovaté atmosféry prvních dvou alb, na dalších tak byla vždy alespoň jedna skladba. I přesto, ty anglické vokály jsou tady natolik skvěle frázované a procítěně podané, že bych mu stejně nic nevytýkal. Oproti minulé hlasové umírněnosti zde slyším agresivní řev a ten jed z toho přece jen jde. Nová zpěvačka mi oproti předchozí o mnoho více sedí už na první dojem, účinkuje ve většině skladeb v akorátním rozsahu, nejvíce bych ji vyzdvihl v „Infernaliia“ a „The Soulless“. Její zpěv nepůsobí tak temně andělsky jako Lovisin na starých albech, hlas je ostřejší a více v popředí, přesto z toho cítím něco podobného. Někde jen podbarvuje beze slov Marcusův vokál, ale dostatek prostoru má i pro slova. Tak nějak rozvržené to bývalo vždycky. Zajímavou novinkou je využití různorodých klávesových pasáží prakticky ve všech kompozicích, nijak nezakrývají charakteristickou práci kytar, a do celku to smysluplně zapadá. Komu se poštěstí získat kousek z limitované edice, uslyší navíc instrumentálku „Enter Omega“, déšť, vítr, hromy a něco jako vytí vlků nahání husí kůži a evokuje místa za noci hluboko v sedmihradských lesích. Tamní temné hrady plné ještě temnějších netopýrů si žádají krev.


Mám z alba výborný pocit, je tam opravdu slyšet, že jsou pánové a slečna plni energie a nebojí se jí tam nacpat. I obal mě potěšil, esteticky výborná práce, a nálada z toho kouká podobná těm starým. Možná to všechno vychvaluji až příliš, mám tuhle kapelu nadmíru v oblibě, ale vysoké kvality dílo skutečně má, to nemůže nikdo popřít. Ze zvuku jsem měl zprvu trochu divný pocit, přestože je na první poslech výborně vyladěný, všechno dynamické a čitelné, lepší než zvuk předchozího počinu, přišlo mi to takové sterilní, jako jsou třeba sólovky od Ihsahna. Po delším poslechu jsem si zvykl, ono je v tom šťávy přece jen dost a alespoň tam všechno vynikne. Trochu víc hloubek by to přesto chtělo. Nemám rád, když Siebebürgen někdo označuje za gothic metal nebo podobně, ano, do jisté míry celkem pravda, však není to podobné takto označkovaným kapelám, mají svůj směr vycházející ze starého heavy metalu jako Judas Priest, a jedinečně provázaný s black metalovými melodiemi a vokálem. Ne, že by jejich jednotlivé postupy byly něco převratného nebo nového, ale celek v téhle podobě se všemi prvky jak je, dělá ze Siebenbürgen styl sám o sobě. Chápu, že někoho to třeba tolik neosloví a nechytne za srdce jako mě, ale mělo by.