Z dvou split alb australských Austere, které by měly být k mání tento rok, konečně v červnu vyšlo na svět první, a to s britskými Lyrinx. Úvodem se snad ani nemá cenu zabývat, neboť o Austere a Desolateovi už bylo řečeno tolik, že už není co přidat. Maximálně by se slušelo dodat, že díky debutovému albu „Withering Illusions and Desolation“ se stala kapela poměrně známou a žádanou záležitostí. To už se však ale nedá říct o Lyrinx, kapele, která za svoji přiměřenou dobu existence vydala sice čtyři počiny, ale pouze jedno EP se dá zařadit do kolonky „jakžtakž poslouchatelné“. Nicméně posuzování kvalit hudby v tomto žánru se zdá být mírně vyšinuté a nepřesné, a proto máme možnost jejich muziku ochutnat i na dalším splitu, a to s portugalským projektem D.O.R a s australským nudičem Mutatiisem (Elysian Blaze).
Austere - Only the Wind Remembers
Vzhledem k tomu, že novinková skladba „Towards the Great Unknown“ byla umístěna na myspace již dlouho před vydáním alba, přišli jsme o překvapení. Musím však říci, že je to snad nejpovedenější píseň z těch čtyř, což je také díky tomu, že má na rozdíl od zbývajících „jen“ jedenáct minut. Ono je sice pěkné, že stopáž byla natáhnuta až k hodině!, ale poslouchat zhruba čtvrthodinku opakujících se melodií nějaká velká slast není. S čím se tedy Austere vytáhli? Zaprvé musím pochválit zvuk, který je oproti debutu křišťálový. Sice je to takový ten zastřený křišťál, ale naštěstí nemá tendence šumět příliš, jako u ostatních neumětelů, kteří špatným zvukem zakrývají své neumění. Kompozice u obou skladeb jsou propleteny nápaditými melodiemi, celkem slušnou hrou na bicí a uječenými vokály obou protagonistů. Melodické linky jsou vkusně doplněny akustickým podkladem, který se nezřídka táhne celou plochou skladby a dodává slušnou atmosféru. Musím říci, že se nový materiál Desolateovi se Sorrowem vcelku povedl, není nudný, ohraný a rovněž nových nápadů se tam vyskytuje přiměřeně.
Lyrinx - Ending the Circle of Life
Britská čtyřka rukořezů si připravila taktéž dvě skladby, ale s nesmírně přehnanou délkou. Někdo sice ocení monotónní hudbu jako podkres pro deštivé podvečery, kdy na nic nemyslí a nechá si hudbu procházet jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale mně se přece jen zdá šestnáct a osmnáct minut poněkud dost. Ale vem to čert, vždy je možnost utnout písničku vprostřed, zvlášť když se v ní stejně nic nového neděje. A opět musím vychválit zvuk. Kdo slyšel jejich EP z roku 2007 „Nihilistic Purity“ (ten s tou fešnou pistolkou na obalu) a srovná ho s novou prací, zákonitě mu musí spadnout čelist. Šum a špína byly odstraněny, bzučení taktéž a posluchač konečně nemusí tolik namáhat uši, aby dovedl postřehnout byť jen náznak melodie. Lyrinx produkují naprosto jinou hudbu než Austere. Je jaksi syrovější, těžší či hutnější a naléhavější, což poznáte hlavně u „No Failure“, která asi od prostředku graduje, aby se na konci popadla poslední dech a vytvořila poslední povzdechnutí. Onu takzvanou syrovost má na svědomí i absence akustických vložek a jiných obohacení (když nepočítám vazbení na začátcích obou skladeb a jedno sólo), ale přesto nejsou kompozice chudé. Druhá píseň „Isolation“ ale opravdu už nudná je. Kytarista si drtí pořád to samé, zpěvák taktéž a světlé momenty se ztrácejí v té nekonečné délce, což smazalo onen vcelku dobrý dojem ze skladby první.
Ze začátku jsem na toto split album hleděla se značnou nedůvěrou, koneckonců Austere ani Lyrinx nikdy nebyli mými velkými oblíbenci. Ale obě kapely velmi překvapily, ať vcelku invenční hudbou (v mezích žánru, samozřejmě), dobrým zvukem, nebo absencí obvyklých patetických blábolů okolo. Dokázaly stvořit hezké dílko, které mě ovšem v horkých letních dnech příliš nenadchlo. I přesto objektivně soudím, že si své nadšené obdivovatele najde.
