Jsme jen několikamiliardová skupinka červů, která se snaží nějak přežít v prostředí, jež nám není apriori určeno. Vycházet to může do doby, než nastane......totální devastace všeho lidského...
Vůbec první oficiální dlouhohrající deskou Xosova jednočlenného projektu je letošní „A Spell For the Death of Man“. Jak už název napovídá, tento hudebník nemá lidskou rasu příliš v lásce. Dalo by se mluvit o jakési vnitřní formě elitářství a nejen o ní.
Xos ve svém hudebním poselství světu sleduje jediný cíl. Hladit, hladit, až vyhladit. Jeho dílo je více než misantropické. Skoro bych se nebál použít slova „nelidské“. A za svým cílem pádí velmi systematicky a neváhá k jeho realizaci použít všech jemu dostupných prostředků. V první řadě velice řezavých kytar a nelítostného zabijáckého tempa, jež se uklidňuje pouze sporadicky a vždy za nějakým účelem. Každé takové zpomalení totiž chystá živnou půdu pro deklaraci čehosi, co se mi nějak ne a ne podařit vyjádřit. Zkrátka to nedokážu popsat přesněji, jelikož nemám k ruce texty a opravdu nemám čas poslouchat opusy tohoto alba po kousíčkách, abych sledoval, o co běží, či neběží. Říkám ale na rovinu, že to zní jako zlo, mimořádně naléhavě, téměř výhrůžně. Jakoby tam bylo něco zakletého. Jinak si ovšem jako jednu z mála věcí na albu, právě tyhle „deklarace“ provázené zvolněním tempa užívám. Velmi patrné jsou zejména v úvodní „Solitude“, „No Civilization“a „Longing Is All That Will Romain“. Tahle věc je z mého pohledu asi nejzajímavějším kusem celého disku. Může to být způsobeno příjemnou dávkou melodična na pevných thrashových základech a střídáním temp. Ano, píseň zajímavá, bez ohledu na to, že má obdobnou atmosféru jako zbytek. O nejtemnější stránku se zde staré výhradně depresivní Xosův vokál, který tvrdí muziku na celém albu. Drsný, nekompromisní a ničící. Valná většina počinu se nese v ďábelsky rychlých tempech, která mají sílu vytlouci mozek z hlavy. Nekompromisní nářezy, které neustále útočí na zvukovody našich uší a snaží se „vyhledat a zničit“ všechny buňky našeho těla do posledního jádra. Přidáte-li k tomu poněkud chtěné disharmonie, jež se vyskytují kupříkladu ve druhé „Alone...“, případně „Condemned As Prey“, ovane Vás pocit, že někde v blízkosti Vašeho spánku se usídlil obrovský černý mrak, ze kterého neustále prší a každá kapka dopadající na hlavu pálí, jako by byla z rozžhaveného železa a každá z nich vysává z těla poslední zbytky energie. Výjimku v tomto trendu netvoří ani závěrečná „Memento mori“, jež je atmosférou na rozhraní depresivního black metalu s funeral doomem. Zastřený zkreslený vokál pomalu se valící práci bicích a kytar svou beznadějností dokonale podporuje. Tento track je jiný v tom, že jde v úplně odlišném tempu od celého alba, ale saje energii stejně jako předchozí rychlé kompozice.
Přesně tak by se to dalo vyjádřit. Existuje podle mě hodně black metalových kapel, které do mé maličkosti pumpují energii, jen co se dostanou pod kůži. „A Spell For the Death of Man“ rozhodně není špatné album, má celkem spád a Xos je instrumentálně i vokálně na vysoké úrovni, jenže dobrý pocit z toho celého nemám. Ne a ne se mi dostat pod kůži, spíš mi to létá jako mrak kolem hlavy a saje to mou energii. Mohl bych tedy chválit Xose za to, že jeho vyhlazovací záměr se alespoň u mě podařilo splnit. Je to samozřejmě relativní a na každého může Američanův debut působit úplně jinak. Jen se tak ptám sám sebe, jestli to myslí s misantropií a drcením lidských lebek vážně, kdo bude psát recenze na jeho desky? A komu?
K recenzi poskytl: Xos (Woe)
