Vzpomínáte na Darkthrone? Máte stále v uších „Mother North“ od věhlasných Satyricon? Slyšeli jste polsko-německé Nebiros? Tyto tři celky se od sebe svou tvorbou výrazně liší – jedno však mají společné. Tak jako severské legendy, i tato středoevropská mlátička je tvořena dvěma základními „pilíři“ - osobnostmi.
Jelikož jsem o kapele samotné nikdy nic neslyšel a nečetl, byl jsem trošku překvapený tím, že „Kurwa Satana“ vychází pod hlavičkou No Colours Records. Raději jsem se tedy podíval na oficiální stránky labelu a něco málo si o Nebiros přečetl. Strach mě lehce ovanul ve chvíli, kdy jsem dočetl poslední řádky. Kapela údajně vzhlíží k řezníkům Beherit, „to si nejspíš vyslechnu pořádnou bzučící plejádu“, říkal jsem si…
Omyl, s odeznívajícími tóny intra se na mě valí něco krutého, věc, která je popoháněna něčím „velikým“. Tahle brutální smršť nemá byť jen nejmenší tendenci zvolnit tempo. Po celou dobu hracího času si to kapela pěkně dává, vždyť všechno šlape jako dobře namazaný stroj. „Kurwa Satana“ je deskou, která teoreticky staví na black metalovém feelingu, avšak ve skutečnosti se spíše opírá o death metalovou přesnost ve spojení s přemírou údernosti. Některé skladby na tomto disku jsou na můj vkus technicky přemrštěny a to, co se může zdát rozhodujícím faktorem a pro někoho lákadlem, je v tomto případě i velikým nešvarem. Chlapi sice působí naoko dost vyzrálým a technicky dokonalým dojmem (neříkám, že tomu tak není), ale rozhodně toho mohli předvést více. Vždy mě mrzí, když vidím (slyším) opravdu zdařilé prstolámající riffy ve třech prakticky neměnících se podáních a ve zbytku poměrně jednoduchou a ničím (technicky) bohatou hudbu. Nebiros asi opravdu obdivují Beherit s veškerou jejich krásou, ale zároveň i všemi nedostatky.
Je třeba si co nejdříve uvědomit skutečnost, že si kapela stojí pevně za svým. Ze svého stylu nesejdou ani krok, žádný ústupek, žádné další invence, stále ta stejná písnička v masakrujícím stylu. Postupují jako stroj, jsou neoblomní, tvrdí, tvoří v maximální přesnosti. Chci tím říct, že bych byl rád účastníkem živého vystoupení. Chtěl bych se na vlastní oči přesvědčit, zdali tihle němečtí muzikanti zvládnou držet laťku přesnosti takhle vysoko i na jevišti.
Velice jsem se také těšil na avizovanou polštinu, kterou Blachur ve svém zpěvu využívá. Jelikož jsem na „sousedštinu" zvyklý a znám veškerá úskalí, která obnáší, byl jsem opravdu překvapený, co se svým vokálem dokáže. Hlasem skutečně solidně připomíná Ariocha z Marduk. Velmi rychlé frázování podané suverénně jedovatým stylem je určitě jednou z mnoha kvalit, které Nebiros nabízejí.
Trvalo mi skutečně dlouho, než jsem se tomuhle albu dostal na kobylku, ale výsledek stojí určitě za to. V tomto případě určitě není na škodu si jednou odpustit dalekosáhlé houpající melodie, romantické kytarové riffy a naplno se nechat unést zběsilou brutalitou, které Nebiros říkají pane. Hodnocení? Je to jednoduché; dokonalý zvuk, maximální nasazení, kruté tempo, skvělý výkon vokalisty… Prst nahoru… Pssst, je to stroj!
K recenzi poskytl: No Colours Records
