Hlavní persónou ruských Ulvdalir je jistý pan Winterheart, jemuž krom právě recenzovaného počinu letos BDR vydali i debut „Flame once Lost“. Přestože i prvotina dorazila v balíku promonahrávek, rozhodl jsem se jí jako jedinou z dodávky BDR nerecenzovat. Jasnou přednost dostal materiál nový. Řekněme ze dvou důvodů. Debut mi přijde nevýrazný, nahraný v osazenstvu jednoho člověka, zatímco na novince se Winterheart obklopil spolubojovníky v podobě bubeníka V.Noxe a basisty R.Vinda. Doplnil tak sestavu na to nejklasičtější složení, jaké v metalu existuje. A na hudbě se to rázem projevilo. Kytary a vokál zůstaly na samém Zimním srdci. Druhý důvod je ten, že věci na debut vznikaly někdy v roce 2005 a našim čtenářům bych rád zprostředkovával zejména nahrávky aktuální.Hučení spojené s poryvy větru nás vítá ve světě Ulvdalir. Ve světě, který má co nabídnout, i když jen v určitých mantinelech. První , co posluchače napadne, když slyší vazbu a následné první tóny úvodní „Tormenting Catharsis“ je jednoznačně – tohle už jsem, sakra, někde slyšel. Takže tu máme další napodobeninu neuvěřitelně mrazivé true muziky, to album bude jedna veliká nuda. Tohle je omyl! A přestože si zde přijdou ponejvíce na své příznivci staré školy, není to až tak povrchní. Předně se zde na povrch dere smysl pro melodiku, jaksi vyvinutý jinak než u západních kapel. Ano, přesně tak, máme zafixovanou tuhle vlastnost jinak. A už od první písně seznávám, jak je důležité mít bubeníka. Zvláště činelová ekvilibristika v závěru „Tormenting Catharsis“ je toho důkazem. Druhá věc začíná jaksi v pomalejších vodách. Tady narážím na jeden závažný problém. I když v poměrně malé míře, vyskytují se zde do ušních bubínků narážející falešné tóny kytar. Připouštím, že by to mohl být záměr. Ovšem vyloženě nefunguje. Naštěstí vše trvá jen krátce a po zhruba minutové vsuvce z oblasti thrashové hudby následuje smršť, kterou nelze popsat a za kterou by se nemusela stydět ani kapela mnohem věhlasnějšího jména. A opět se o ní stará v první řadě především bezchybná rytmika v podání páně V.Noxe. Zajímavý na skladbě je hlavně vývoj temp od destruktivní utahanosti, až po běsnící bm bouři. Nikoliv jejich střídání, ale jakási evoluce. Kontrastem k ní se zdá poněkud monotónnější „Dropping the Gulp of Blood“, jež se nese více, či méně na vlnách starého dobrého thrashe a velice spolehlivě funguje jako vazba na prapředky černého kovu – totiž Venom. Můžete se na mě zlobit kvůli srovnávání, ale v případě Ulvdalir se tomu zkrátka nelze vyhnout. „Life Denial“ - další v pořadí je jakýmsi největším provarem. Zatímco v „Herald of Ruin“ by se dalo přivřít nad těmi nešťastnými kytarami oko, tady to čertužel už možné není. Určitě kvůli délce celého toho šílenství – ta uši rvoucí kytara hraje prim zhruba do čtvrtiny skladby, to by ničilo sluch i u mrtvého. Zase, uvědomím-li si vazbu na název tracku, přijde mi, že šlo o záměr, který nyní už napodruhé nevyšel. Zdá se mi, že to sráží jinak povedenou příjemně odsýpající rytmickou sekci. Pryč odsud... Spokojenost se vrací a je provázená pohodovým výrazem ve tváři s následujícím kusem, ten jakoby se vrátil k dimenzi nastolené ve skladbě třetí. Kvalitní nášup, mířící opět někam více do vod thrashových. V „Enemy of Every Man“ slyším pozoruhodnou pasáž s hopsavým rytmem, vzdáleně připomínající legendární „Orgasmatron“ v provedení brazilské Sepultury, avšak zřejmě jde o pouhou shodu náhod. „In the Glare of the Pyres“ se poněkud vymyká především tempem, oproti zbytku fošny jede tahle píseň neskutečně pomalu. Ovšem právě tempem dává vyniknout všem těm dobrým věcem, kterými nahrávka oplývá. A to včetně vokálu, ten je naléhavý a velmi srozumitelný. Ještě bych měl poznamenat, že třebaže názvy písní najdete v bookletu v angličtině, lyrika celého tohoto počinu zní v jazyce ruském. No a nakonec... „Gates of Death“ – skutečný bonbónek, kterým pánové dle vlastních slov vzdávají hold starým kapelám. Jedním slovem skvost. Jenomže to musíte slyšet. Jsou to ty nejklasičtější temně metalové postupy z přelomu osmdesátek a devadesátek zahrané v té nejklasičtější možné sestavě. Závěrečný mistrovský kus mi nedovolil nemlátit palicí do rytmu. Jak říkám, skvost... a pak už jen hučení...
Co tu tedy ve výsledku máme? Zjevuje se nám celkem solidní muzika oscilující někde mezi starými Darkthrone a ještě staršími Venom, možná má blíže k druhým jmenovaným. Sympatické od kapely ovšem je, že se nesnaží nijak zastřít své vzory, evidentně chce takový styl drhnout a nepochybně se jí to daří. Navíc do hudby míchá dostatek svojskosti a nesnaží se jen o pouhou kopii vymyšleného. V podstatě jde o to, že se staré potkává s novým. Asi v tomto smyslu, starý styl dostal nový zvuk, původní true a raw složky /na debutu najdete výhradně je/ se potkaly se slovanským smyslem pro melodično. Já rozhodně nepatřím k vyznavačům kultu kultů toho jediného zaručeně pravého černého kovu v původní surovosti, ale tohle album se mi líbí a poměrně dost mě baví. Těch dva a půl bodu ale dolu musím dát, škoda těch falešných kytarových tónů. Ono jich není moc... samozřejmě mě praštily přes ušiska hned při prvním poslechu. Horší ovšem je, že s každou další zkušeností se „Soul Void“ znějí falešněji a nepříjemněji a nebýt jich, měl bych asi v hodnocení mnohem jasněji, takhle to padá k sedmi. A ani zmíněná lahůdková závěrečná „Gates of Death“ tak desku prostě na osm bodů nevytáhne.
K recenzi poskytl: Black Devastation Records
