Na mušku jsem si vzal norskou kapelu Scum, která prý hraje punkrock s black metalovými vlivy. V kapele vystupují dvě dosti zvučná “jména” - Samoth a Faust, kteří byli důvodem, proč jsem si desku Gospels for the sick sehnal a rozhodl se jí zrecenzovat pro Mortem, kde není tento druh hudby v spektru “našeho” zájmu.

Album se rozjíždí v kvalitních thrashových základech a nic nenasvědčuje tomu, že bychom zde měli čest s něčím, co lze nazvat black metalem. V hudbě je snadno rozpoznatelná “stará škola”, kterou ovšem nejvíce kazí zpěvák, jehož hlas je ve většíně poloh k měnší či větší nelibosti posluchače a hlavně stále brousí vody punku a nedostane se povětšinou nikam dál, nikam, kde bychom začal spatřovat černý kov či něco originálního – kdyby za mikrofon postavili Apollyona z Aura Noir, tak se jistě dočkáme skvělé porce black/thrash metalu. Tento fakt mě vyloženě mrzí, spousta skladeb má skvělý potencial – například pátá, která má v počátku dokonalou abscenci vokálu a zní jako staré chladné norské BM kapely. Postupně se přidají bicí a naneštěstí i náš tragický maňásek za mikrofonem (jehož “ctěné” jméno jest Casey Chaos), který se snaží vyloudit všelijaké skřeky, ale není schopen se vymanit z posluchačova dojmu, že si mezi velmi schopné hráče stoupl “kolemjdoucí ožrala”... Album Osmá skladba má úvod evokující Chimeru od Mayhem a ačkoli naneštěstí podlehne stejnému osudu, jako skladba pátá, zůstáva jednou z nejlepších skladeb pro její různorodost a zpěvákovu snahu o různé polohy (v tomto případě to dokonce dopadá lépe jak tragicky) – máme zde tedy poměrně různorodé skladby a album jako celek dokáže zaujmout.

Zatím jsem se soustředil poměrně silně na kritiku, pokusím se tedy zmínit i ty výrazně světlé stránky tohoto alba. Celé to má nadprůměrnou energii, spoustu dobře zapamatovatelných riffů a celé to nemá příliš daleko od staré školy. Věřím, že by tato deska velmi bavila naživo a jsem si jist tím, že si své posluchače najde a ani já jí neřadím odpad, jen jsem s to u ní vidět onu hlavní chybu, která jí z výšin strhává mezi lehce nadprůměrná alba dnešní celometalové (punkové?) scény – štěstím jí zůstává, že jí spousta lidí dá šanci pro známé osobnosti na postu kytaristy a bicích. Jistě bych tuto desku doporučoval i těm, kterým jsou oblibené kapely především Aura Noir, s trochou rezervy Slayer a další thrashové spolky...