Ne vždy se podaří labelu dodat materiál, jež je právě z nejaktuálnějších. Mým úkolem v těchto dnech je potrápit vás čtením recenze na poněkud ochladlé dílko „Vom Tempel zu Throne“, které vznikalo v průběhu let 2005 – 2006 a na CD si ho vydal sám Taaken prostřednictvím BDR v roce loňském. Stejně mi připadá, že BDR vzniklo jen ku potěše tohoto pána, protože na třech promonahrávkách z celkem šesti došlých se Taaken prezentuje jako hudebník a spoluautor. Zde společně s parťákem Aerem, který má na starosti struny a… torturu, mučeníčko.
Pomalý, až melancholický rozjezd úvodní instrumentálky „Fleisch zu Feuer...“ mi skýtá možnost nasát, velmi pomalu nasát představy o tom, co bude na nahrávce následovat… vyznívá to velice jednoduše, tři akordy pravidelně se opakující tvoří celkem chytlavou melodii. Zvláštní, hudbu o třech akordech jsem niky neměl rád. Do mysli se vkrádá představa, že skutečně lze dělat atmosféru i na stařičkém principu, drnk, drnk… velice jednoduché, až bych řekl primitivní, ale celkem to funguje. A hned následující skladba, jež plynně navazuje na úvodní, mě utvrzuje v tom, že německé duo na ničem jiném nestojí. Ty principy jsou velice známé, možná sahají až do dob dřevního thrash metalu. Do dob, kdy byl ještě takovým zmršeným heavy metalem. Aby nedošlo k mýlce, zvukově jde o ten nejšpinavější black metalový bordel a vlastně koncepčně také. Vše je zastřeno tajemnou rouškou kanálního zvuku. Ovšem dynamiku, v podstatě to, co mě chytá a nedá mi album si nevyslechnout znovu, jsou právě ty kytarové odrhovačky. Hlavně ten klíčový motiv z instrumentálky, zazní na desce ještě několikrát… a no to snad ne, ono se dá na třech akordech celkem slušně variovat, třeba jako ve čtvrté kompozici „Helgeweight“. Nejinak je tomu i u písně následující, kterou zdobí především pomalá pasáž, jež rozhodně nejde proti albu, ale spíš umocňuje, co je uvedeno výše. Opět mi tu sedí atmosféra tvořená z větší části odrhlými riffy, za které by se styděli hudebníci už někdy před dvaceti lety. A dvojakordové pomalé povalování střídá opět ústřední motiv, už tolikrát omletý a v závěru vyondulovaný použitím druhé kytary. Až dosud jsem měl pocit, že slyším jen jednu a bicí, a hle, najednou taková příjemná pozornost. Jenomže ono přes všechny ty opakovačky nepůsobí vůbec špatně. Bubínky, kytara… už poněkolikáté se divím, že to vydržím poslouchat a nevypnu přehrávač.
Dvěma instrumentálními kousky ohraničená „Tempel der Geißelung“ nepřináší ani omylem jakoukoliv změnu, ale stejně se to příjemně poslouchá. Možná k tomu přispívá i vokál. Netuším proč, ale už poněkolikáté si ho nechávám nakonec. Ten není nikterak výjimečný a občas mi vadí jeho nesrozumitelnost. Pod tou se však podepisuje především nazvučení. Představte si totiž, že skřehotáte v ohromném skleněném mnohostěnu, váš hlas se odráží bez ladu a skladu a do toho někdo zapne vedle motorovou pilu, která skrze sklo proniká tlumeně a někdo vás nahraje a přimixuje do pošmourného kytarového bordelu. Takhle nějak by se dal popsat hrdelní projev páně Aera v rovině téhle fošny. Ne nadarmo má tenhle člověk u jména v bookletu uvedeno „guitars and torture“. Nerozumím tomu ani za mák, přesto to nezní vůbec neposlouchatelně.
Co tedy říci na závěr? Primitivní špinavá hudba, kterou oba pánové tvoří, není instrumentální špičkou na scéně, v žádném případě. Nebude určitě sedět každému a ani mě nebude sedět napořád, i když momentálně tomu tak je. Co se týká vlastní invence, jde jen a jen průměr. Kanální zvuk lze považovat za určité plus a celková atmosféra je chvalitebná. Tak počítejte se mnou 5 + 5,5 + 7,5/3. Kdo to nezvládne, výsledek najde dole. A abych nezapomněl, je veliká škoda, že Taaken neposlal aktuální počin. Kdo ví, mohl jsem hovořit třeba o úplně jiné hudbě a jiné kvalitě, ale o tom možná někdy jindy…
K recenzi poskytl: Black Devastation Records
