Není tomu tak dávno, co jsem pravidelně navštěvoval myspace Elite, abych byl u každé novinky, která by se týkala připravovaného alba. Naštěstí netrvalo dlouho a začala se hrnout jedna ukázka za druhou. Kapely dost často zveřejňují celá alba ještě před vydáním k poslechu, sice v horší kvalitě, ale i tak to jsou opovážlivě zajímavé kroky. Elite to neudělali, nicméně navnadili, ba možná rozžhavili.

Zatímco „Kampen“ byl ještě UG mrdník se špatným zvukem a nijakými skladbami, „Bifrost“ znamenal u Norů jasnou evoluci. Zvuk se otočil o 180°, rify zmelodičtěly a vše hned působilo tak, že kapela bude směřovat někudy, kudy si přesně nastolila. Pečlivě si tuto cestičku vyšlapávala, až došla ke zcela nové, na kterou jejich nohy ještě nevkročily. V podstatě se podobala té nedávno minulé, ale již na první pohled bylo poznat, že skrývá mnoho inovací a překvapení. Vydali se po ní tedy kroky rozhodnými, jeden vedle druhého, až došli k monolitu, na němž se mračil nápis „We Own the Mountains“.

Ano, je tomu tak. Elite ukázali nahé prdele nenáviděné Agonii a ve jménu Folter records natočili mezník ve své kariéře. Polský label tedy může o to více štvát, že si je znepřátelil. Pětice se totiž ukazuje ve formě, která za těch sedm let existence nyní graduje v něco, co by mohlo v příštích letech znamenat i „evoluci“, neboli cestu k výšinám jako jsou Nuclear Blast a podobně.

„We Own the Mountains“ splňuje všechny aspekty mainstreamového black metalového díla, a to ať mluvíme o krystalickém a přístupném zvuku nebo melodiích, které i přes agresivní ráz vynikají kdykoli si jen stihnete vzpomenout. Má epického ducha, i myšlenku, spojuje brutalitu vokálního projevu se srozumitelností a různými obohaceními (viz. skladba „Rovnatt“). A co hlavně, je to hudba tvořená pro podia, ačkoli to tak na první poslech nemusí vyznít. Melodie jsou však natolik důrazné a možná až vtíravé, že prostě nejde, aby nevynikly. A pokud tomu tak není, většina songů má v záloze nějakou tu vyhrávku, vybrnkávačku nebo sólíčko, které rozsekne i možnou nudnou část a odstřelí ji v zapomnění.

Rychlá tempa se stala autentickými; Elite je rozvinuli do takové podoby, kdy jedna či druhá kytara dává agresivitě podmanivost a líbivost. Norové si jsou totiž silně vědomi toho, že „drive“ je základem úspěchu, pokud se nechtějí nějak zásadně odvrátit od toho, co tvoří, a to je black metal. Posluchače zajisté potěší i střídání angličtiny a norštiny. Zatímco angličtina dává možnost pochopit smysl skladby a možná celého alba, norština z novinky dělá pro člověka ne-norsky hovořícího něco doslova orientálního. Ta jako taková v podání Benta zní zapamatovatelně, naléhavě i uvěřitelně. Slova se příliš neopakují, což je také dobrý faktor.


Jednoduše řečeno… Nástup v podobě „Volvens Vinterseid“ je geniální, majestátní, agresivní, se vším, co je třeba pro úvod do alba. Ukazuje vyrovnanost zvuku, i to, jak je hudba rozvrstvena. Není třeba na nic čekat a zbytečně protahovat posluchačovo čekání. Připojte si k tomuto dalších devět záseků a máte „We Own the Mountains“, album, které z Elite udělá kapelu, nemající strach o budoucnost. Je to komplexní prožitek, ať již pro zásadové vyznavače black metalu, tak i pro lidi, kteří s ním do styku až tak nepřicházejí. Jak jsem zmínil, deska splňuje atributy toho, jak lidi zaujmout, a možná proto ji na závěr obviním z prvoplánovitosti.