Prázdninová horka pomalu odezněla a noci se začínají stávat chladnějšími a chladnějšími. Neuplyne příliš mnoho času a opět budeme nuceni zahalovat své chabé tělesné schránky do světa umělých vláken či bavlny. V této recenzi se však přesuneme na místo, kde jsou teploty již teď o mnoho nižší než u nás a silný vítr si nelítostně pohrává s menšími částečkami půdy. Právě jsme se přemístili do královsky vznešené Anglie.

Na mušku si zde budu brát kapelu, která je v anglických vodách black metalu nováčkem a novátorem zároveň. Toto spojení již dnes není příliš často k vidění, přihlédneme-li také k tomu, že i přes spoustu zpestření a odchylek se stále jedná o black metal. Můžeme tedy s klidem v duši říct, že těmto pánům děkujeme. Komu však vděčíme za tyto „příhodné“ dary? Mlčte! Tímto Vám představuji dvojici Blaidda (kytara, bassa, vokál) a Nechtana (bicí). Už jste děkovali? Ano? Vždyť ještě nevíte za co? Nebuďte hloupí, vyčkejte rozuzlení…!

Jmenovaná dvojice pánů se zamýšlela nad nedostatkem kapel, které by kombinovaly rock and roll let 80. a 90. Jistě, je spousta celků, které se prezentují black metalem staré školy, ve kterém je rock and roll samozřejmě obsažen, avšak nikdy nebyl použit jako základní stavební jednotka. Chtělo to přinejmenším změnu, a právě proto vznikl projekt Speirling. Jde o spojení „světového“ black metalu a mnoha prvků kořenících ve zmiňovaném rock and rollu let osmdesátých. Trošku jsem se obával, aby tato kombinace v konečné fázi nedopadla jako směsice black metalu, punku, rocku – třeba tak jako dnes vydávají Darkthrone. Speirling naštěstí nedisponují imidží lehce nafoukaných alkopankáčů a tak jsme se dočkali vcelku chutného počinu.

„The Piper“, jak Britové své dílko pojmenovali, se na první pohled tváří jednoznačně černě-kovově. Pokud však věnujete desce více pozorných poslechů, zcela jistě objevíte spoustu překvapení. Nejen, že starší ročníky zavzpomínají na léta, kdy v lese opékali žáby a potají pokuřovali tabáku, ale budete okouzleni rozmanitým spektrem použitých melodií. Tím, že se o kytaru, i o basu postaral jediný člověk, došlo k maximálnímu spojení obou nástrojů s jedinečným citem pro melodii viděnou („slyšenou“) v jedné hlavě. V Blaiddově kytaře je cítit vůně koření, pocházející z mnoha kapel význačných jmen.

Na téhle placce se dokonce objevují klávesy, které zde zvýrazňují jedinečné momentky, kdy hudebníci zavzpomínají na svou rodnou zem. Zpočátku jsem si těchto detailů nevšímal a bral jsem je jen jako doprovodný efekt a jakési nutné zlo. Nyní je tomu však přesně naopak, melodické pasáže s čistými vokály, jež jsou podbarveny klávesami, vyčnívají jako útesy z rozbouřeného moře. Je tomu tak dobře, tyhle momentky pozvedávají atmosféru zase o nějaký ten stupínek výše.


V některých chvílích mi Speirling silně evokovali poslední desku severských mohykánů Satyricon. Určitou podobnost se Satyricon cítím také ve způsobu, v jakém je nahrána deska po stránce zvuku. Jednoduše řečeno – lehce black metal, lehce rock and roll a špetka hniloby, abychom docílili té správné chuti. Tleskám, „The Piper“ je dobrým nápadem, který je zároveň zhudebněným s určitou grácií a kusem citu. Pokud máte rádi hudbu, u které autor přemýšlí, jak oslnit hudebním umem a ne pouze bezhlavou, přemrštěnou bestiálností, vidím tuto prvotinu jako skvělého společníka pro nadcházející večery.
V posledních slovech musím říct, že Speirling při své premiéře nasadili laťku poměrně vysoko… Velmi se tedy těším na další pokračování…