Po více než dvou letech se na stránky Mortem zinu vrací Odal, na které jsem v oné době pěl neskutečnou ódu. Konkrétně za to mohlo album „…wilde kraft“. Pro ty, kterým by se zpětně nechtěla číst recenze, jen upřesním, že hlavním aspektem byly silné melodie, kombinované s agresivním základem, vše lehce „zpohanštělé“ a pokřtěné německým jazykem.Taaken se však letos pochlapil a nejenže se po třech letech s Odal vrátil na pulty, ale podílel se ještě na dvou splitech u Erhabenheit a jednoho dlouhohrajícího alba Wolfsschrei. Odal se však dají bezpochyby počítat za jeho nejzásadnější kapelu, čili věnujme jí zasloužený prostor.
„Zornes Heimat“ je dle mého nejpromyšlenějším albem Odal vůbec, i navzdory faktu, že se vlastně nejedná o hudbu téměř nijak komplikovanou. Pokud bychom se ale měli zaobírat strukturou, je cítit, že se Taaken již nesnaží pouze zapůsobit melodiemi, ale i svěží a variabilní strukturou. A ačkoli jsou skladby průměrnou délkou přes šest minut, což až tak zvykem nebývalo, dokážete si jako posluchači uzpůsobit chutě natolik, že budou silně lahodit. Může za to i sytý, vůbec ne čistý zvuk, jak je u Odal zvykem. Vlivy pagan metalu, znatelné snad jen v melodiích, se tak lehce ztrácí pod přikrývkou špíny, která vlastně není vůbec ke škodě. Povedlo se vyvážit nástroje tak, že album působí téměř nepřerušitelným dojmem. Budete ho plně vnímat, ale nebude nijak obtěžovat, ani na vás tlačit. S častými změnami plyne a plyne. Je tedy cítit, že oproti „…wilde kraft“ je celkové vyznění a produkce o něco vpředu, co se čitelnosti týče, nicméně na úkor basů a hutnosti (jedině dobře).
Pro to, aby „Zornes Heimat“ lépe působilo, dokázalo o něco více upoutat, by bylo třeba, aby mezi skladbami byl nějaký oddychový moment, čas na zpestření. Stačila by jedna kompozice, jenž by byla akusticky laděná či něco podobného. Všichni totiž víme, že to Taaken a spol. umí velmi dobře. Možná se ale dá polemizovat o tom, že by to zbytečně zjemňovalo přímější ráz, kterým je novinka vedena. To samozřejmě vzbouzí další polemiky, které však netřeba nyní řešit. Důležité je, že rukopis je čitelný a dobře znatelný i takto. Ostatně může být pro určité posluchače dobře, že jsou Odal kapelou s větším tahem na bránu než kdy předtím. Více si potom lze vážit melodií, kterých je ale i tak hojně!
Lehké zapracování lze cítit i na vokálních linkách; více do popředí jsou hnány polohy, které by mohly koketovat s depresivními spolky. Nejsou nijak utopené, ale pěkně nahlas, důrazné a vyvážené. Pokud jde o refrény skladeb, jsou vokály občas ještě zdůrazněné a hudba se tak vyvíjí nátlakovým směrem. Netýká se to však jen rychlých partů, ale vlastně všech temp, protože ty jsou využívány celkem užitečně. Stane se tak snadno, že se celou skladbu těšíte, až nadejde jedna, pět nebo deset sekund dlouhá pasáž. Stejně tak, jak jsem zmiňoval výše, můžete „Zornes Heimat“ nechat plynout a v klidu si číst nebo usínat. Je to takový formovatelný společník. Avšak nálada, která má z „Zornes Heimat“ sálat, je mi zatím neznámá. Cítím se pokaždé jinak, a to mě nutí poslouchat ho více a více.
K recenzi poskytl: Odal
