Není to tak dávno, co se strhl obrovský tanec okolo americké kapely Wolves in the Throne Room. Každý si říkal, jak jsou originální se svým způsobem života, každý je hned zpovídal a všeobecně byli všichni z této bandy doslova paf. Nicméně, koho kouzlo těchto lesních mužů ještě neomrzelo, může se jít mrknout o jednu bio chaloupku dál, a to konkrétně k jejich krajanům Velnias. Tato mladá kapela se také zhlédla v přírodních tématech a jala se vydat debutové album „Sovereign Nocturnal“ jakožto nepříliš rozsáhlou epopej věnovanou zelenému dědictví.
Album obsahuje tři dlouhé skladby o celkové délce jednačtyřiceti minut. Hudba se nese v pomalejším tempu notně načichlým folkovými motivy (pozor, neplést s ujuchanými hopsačkami), ale dokáže být i dravá a zároveň melodická. Hudebníci poměrně elegantně vyřešili potenciální nudnost dlouhých stopáží tím, že mezi první a druhou část, které jsou obvykle rychlejší, pokaždé vsunuli akustické intermezzo, anebo pochodovou část tvořenou bicími a jednou kytarou. Zabili tím dvě mouchy jednou ranou, nejen, že „opticky“ písně zkrátili, ale přidali jim i na zajímavosti. Rovněž musím pochválit nápadité a moc hezké melodie, které se proplétají celou deskou, a myslím, že co do vymýšlení různých hudebních motivů skrývá kytarista P.J.V. velký potenciál. Co už však vyzdvihnout nemůžu, je atmosféra, tedy spíš ne-atmosféra, která na albu vládne. Sice mu nemohu upřít jistou upřímnost, se kterou je tvořeno, ale i díky krystalickému zvuku a jaksi sterilní náladě na mě z té hudby nic nedýchá.
Strašně moc dlouho jsem nemohla přijít na to, co mi na tom albu, konkrétně na hudební stránce vadí. Nejdřív jsem si myslela, že trpím akorát jakýmsi předsudkem, neboť mi Velnias zrovna do oka na první poslech nepadli, ale ono to bylo něčím jiným. V každé skladbě se totiž vyskytuje pasáž, kterou jakoby skládal člověk zfetovaný bobulemi tisu, durmanem a rulíkem dohromady. Dají se tam cítit disharmonické party, bicí klepou jakýsi podivný nerytmický vzorec, kytara a basa se za sebe schovávají a splývají tak, že se pořádně nedá postřehnout riff. Celé toto martyrium trvá asi půl minuty, ale to stačí na to, aby mi dokázalo celou skladbu znechutit. A nemyslím, že by tyto ‚ujetosti‘ byly v hudbě zakomponovány schválně. Spíše bych řekla, že hudebníci své nástroje dostatečně nezvládají, nebo se pokoušeli o jakési složité ozdobné kompozice, které se jim v tomto případě opravdu nepovedly.
Sečteno podtrženo, „Sovereign Nocturnal“ je deska velmi nadějná, vcelku originální a příjemně poslouchatelná, ale naprosto jí chybí šmrnc a charisma. Všechno je jaksi sterilní, sice celkem dobře zahrané, ale bez náboje, bez kapky jakéhokoli citu. V souvislosti s těmi hráčskými podivnostmi padá v mých očích na průměrnou úroveň, ale vzhledem k těm opravdu povedeným melodiím přece jen budu hodnotit o něco málo výš.
