Vzpomínám na přelom tisíciletí. V Norsku v té době probíhala black metalová „revoluce“, která zasáhla scénu jako nikdy před tím. Do dnešní doby tak vznikla spousta děl, která vychází právě z počinů těchto revolucionářů. Jistě netřeba jmenovat, o koho šlo. Důležitější je spíš fakt, že tato díla, která řadím k „Black Metalu nového Milénia“, mají mnoho následovníků, kteří se v nich zhlédli a řekli si, že takto může vypadat budoucnost temné a syrové hudby. Stále vznikají nové přírůstky a o jednom čerstvě narozeném si teď něco řekneme.Album „An Extravagance of Norm“ je úplně prvním počinem mladé (a jistě i nadějné) polské kapely AEON. Všechna čest, že bez jakýchkoliv demáčů či humbuku okolo se jen tak zničehonic objeví deska s neskonalou dravostí, inteligencí a melodikou. Kapela sází právě na tato esa a rozhodně se jí to vyplácí. K těmto třem ingrediencím je samozřejmě potřeba notná dávka jak hráčského, tak i zvukařského umu. S hraním tato trojice jistě problém nemá. I přes to, že prakticky nemají žádné předchozí zkušenosti, to co na desce předvádí, nezvládne mnoho kapel i za desetiletou kariéru. V kombinaci s vražednou produkcí má muzika takové grády, že i kopanec do koulí by Vás tak nenadhodil ze židle.
Kovově chladný, přesto pulsující sound jednotlivých nástrojů působí jako industriální mašinérie hudebních producentů namířená proti všem zapřísáhlým vyznavačům černého kultu. Dravost, kterou jednotlivé skladby skrývají, je nebezpečnější než hejno hladových piraní v amazonských řekách. Energie z veškerých kompozic srší jako krev z čerstvě prořízlé aorty. Melodika kytarových postupů plive do ksichtu všem nažehleným mainstreamovým kapelám. A konečně, v záplavě pestrých rytmů a vyhrávek pana bubeníka by se utopil i Michael Phelps. Nepůsobí to na Vás jako lákadlo? Tak si s prominutím můžete… však víte co!
Poláci dokázali, že i oni umí posunovat hudbu do experimentálnějších žánrů a že nehnijí na stejném místě. Hudba je kromě spousty melodií a zvratů (které drží neustálou pozornost posluchače) bohatá i na vyhrávky a finesy, které občas zavání až progresivnější hrou. Ale AEON ví, kde to utnout, aby se hudba nestala nějakou zvrhlou ukázkou kytarové onanie a bicích sól. Důraz je kladen hlavně na „drive“, který směřuje tím pravým směrem. I přes zvukové a kompoziční rozdíly, se stejně neubráním tomu, abych jmenoval „Rebel Extravaganza“ či „Raw Dark Pure“ jako vzory, které jistě stály příkladem při skládání a nahrávání „An Extravagance of Norm“.
Můj pomyslný žebříček nejlepších počinů letošního roku se rozrostl o další přírůstek. Už teď doufám, že o AEON ještě v budoucnu uslyším a dočkám se dalších desek. Potenciál kapela rozhodně má. Jejich hudba je vskutku inteligentní a hlavně zajímavá od začátku do konce. Každá skladba dýchá svým životem, a přesto zní deska jako celek, monument, opus… Nemám snad ani co bych vytknul, či zkritizoval. Maximálně tak, že čtyřicet pět minut hrací doby je pro mě zatraceně málo!
