Když jsem poprvé zahlédl toto CD v balíku od BDR, zaradoval jsem se. Jednoduchý obal a i název alba (resp. část v závorkách) naznačoval, že je mi přáno poslouchat něco velmi odlišného. Tak nějak to na mě celé působilo. Říkal jsem si, že by neškodilo osvěžit duch staré Mezopotámie a zavzpomínat na časy, kdy jsem umíral pod zdmi Babylonu. To, že se jedná o hudbu přicházející z Dánska, mi sice přišlo zvláštní už právě vzhledem k nahoře zmíněnému, ale nakonec jsem vše kvitoval s povděkem alespoň proto, že německé labely, celkem logicky, podporují hlavně své černé podhoubí... A tak to vnímám v záplavě německých kapel jako plus. Tak do přehrávače s tím! A hned v úvodu přichází procitnutí, až zděšení. Že já blbec úplně přehlédl část bez závorek v názvu tohoto „opusu“. No jasně – ďábel. Už od první „Blotpest“ jich na mě vyskakují snad tisíce, album sotva začalo, a už by mohlo skončit. Nesmyslné mlácení, nepřipomínající nic jiného, než klepání koberců, možná milionkrát vyklepaných a tak pořád dokola... takhle vypadá úvodní píseň na albu prezentovaná. Vůbec neposlouchám to, o čem jsem snil, když jsem zahlédl booklet, naopak. Mé uši vnímají jen rachot, který nemá žádný rozumný účel, ani opodstatnění. A náladu mi nespravuje ani píseň následující, je totiž o tom samém. Třetí kus „Begravet“ se do určité míry od předchozích liší. Tristní ovšem je, že na pomyslné stupnici marnosti jde ještě o nějaký ten stupínek níže, hlavně kvůli nevydařenému a zhola zbytečnému sólu ve svém závěru. Tak si tak sám sobě pod vousy brblám: “...že se na to nevysereš, když na to prostě nemáš...“. To, co Aeljutor předvádí s kytarou na konci „Begravet“, totiž jiný termín než „hovadina“ prostě nezaslouží. Tohle teda opravdu ne. Pravda, náladu mi zlepšuje trochu pomalejší „The Endmost Deviance“, ale o nějaké propracovanosti ani tady nemůže být řeči, nicméně se zdá být o dost snesitelnější než její předchůdkyně. Tak a teď právě skončilo EP „Ia Zagasthenu“, které mělo tvořit jakýs takýs základ právě hrajícího „best of...“ Nutno poznamenat, že základ dosti nepevný. Důvodů může být několik. Co mně na tom vadí nejvíc, je nedotaženost čehokoliv. Tragicky působí především fakt, že skladby mají ve svých koncích nepříjemné zvukové ocásky. Zahrim mají jedinou výhodu, jejich hudbu to neničí, není totiž co ničit, zato prosté uši posluchačovy trpí nehorázně.
Na právě proběhlé EP „navazují“ „demáče“ a ejhle. Obdobný problém jako na začátku, sice tu nejsou „ocásky“, zato ale pauza mezi skladbami trvá šest a více vteřin. Jinak se zdá, že zvuk je tu o dost lepší než v první části téhle fošny. Aspoň že tak... tady lze nějakým způsobem objevit i melodii a hlavně poprvé zaslechnu klávesy v pozadí. Ty jediné jsou snad v pořádku. Druhá část desky na mě působí nejstravitelněji a nejposlouchatelněji. Skoro by se dalo říct, že „Ulvegrotten“ je v rámci této nahrávky dobrou skladbou. Škoda, že za chvíli nastoupí na svá místa skladby z dema úplně prvního, které stojí s prominutím „za prd“, čemuž notně napomáhá i zvuk. No, dejme tomu, že bych od toho mohl odhlédnout, jsa si vědom toho, v jaké době nahrávka vznikala. Těžko lze ale odhlížet od daleko závažnějších nedostatků, např. naprostého mimoběhu kytar s bicími, věci opravdu neslýchané. Opět snad jedině klávesy za něco stojí. Závěrečná část tohoto počinu je fakticky nejhorší. Vokál bez nápadu uvízlý ve vodách průměru, kytarové linky stupidní, timing úplně mimo mísu...
Nemám rád škatule, ale onehdy jsem narazil na jednu takovou roztodivnou – primitive black metal. Dlouho jsem nemohl přijít na to, jaké kapely do ní vlastně patří a co jejich hudebníci tvoří. Tak tady by byla jedna taková. Jmenuje se Zahrim a její hlavní člen Aeljutor tvoří přesně tohle – primitivní black metal. Takže, pokud máte rádi takový druh hudby, s chutí do toho. Já tedy ne, to po mně nemůžete chtít. Je to pro mě více jak hodinová ztráta času. Vydat takový nonsens a ještě ho prezentovat jako „best of“, to chce zatraceně hodně odvahy. A tak se vítězem stávají lidé z BDR, kteří za tuto vlastnost přinesou Zahrim 1,5 bodu. Za dvě skladby v recenzi uvedené jako relativně vydařené přihazuji bodík, jinak ovšem totálně zbytečná deska.
Jako bych slyšel a viděl rozesmátého rejžu Otakáro Schmidta, který na mě hlásí „Napsal jste to pěkně, ale to nemuselo být... stačilo prostě říct, že Vám nechutná...“ Věru nechutná!
K recenzi poskytl: Black Devastation Records
