Darkestrah se za léta, kdy se snaží víceméně pravidelně obohacovat své příznivce novými nahrávkami, stali pomyslnou zárukou kvality. Něčím, co znamená profitování z vložených peněz. Na druhou stranu to s sebou nese nemalá rizika, to nejzásadnější bych viděl v nemožné stagnaci, protože ta by znamenala jistojistou záhubu. Nabízí se tedy otázka, kdy u Darkestrah nastane tento zlom, lépe řečeno zakrnění.„The Great Silk Road“ mi od prvních chvil zní jako kombinace „Sary Oy“ a „Epos“, jen s tím rozdílem, že bylo přidáno hned několik tradičních instrumentů jako kyl-kyjak,komuz nebo sygyt, které z hudby dělají něco orientálního a ještě méně obvyklého. To je na jednu stranu samozřejmě příjemné vědět a hlavně slyšet, ale tento nadstandard nemusí nutně přinést kvalitativní posun, řekněme zlepšení, pokud se v takovýchto rovinách dá u tohoto případu mluvit. Darkestrah si totiž stanovili své hranice sami, nejsou připodobňováni, což jim také dovoluje být neotřelými za každých okolností, byť jen pouhým původem. A jak již budu zmiňovat asi jako tisící redaktor na světě, země původu se na kapele podepisuje měrou vrchovatou – pokud se nesnaží mermomocí znít jako někdo z opačného koutu, což je neskutečně častá věc.
To, co se od minulých nahrávek nezměnilo, je nadprůměrnost vokálního projevu; ten je stále stejně charismatický a neuvěřitelně vyrovnaný. Neznám moc zpěváků (v tomto případě ani zpěvaček), kteří by dokázali držet naprosto stabilní výkonnost album co album, navíc (nevím, jak tomu pomáhá studio) s citem pro vyváženost. Kriegtalith je tedy jedna z částí Darkestrah, která je nepostradatelná. A to se s hanbou, možná i překvapením přiznám, že jsem donedávna ani netušil, že za mikrofonem stojí žena a ne muž. Jak patetické a zásadní.
Zmiňované nástroje, které byly do alba zakomponovány, tedy s vokálem ladí velmi dobře, ale jak je tomu s kytarami? Strunné nástroje byly vždy poměrně zásadní a dominantní, hlavně na „Embrace of Memory“, mém nejoblíbenějším arcidíle. Jak ale časy postupovaly, do kapely přišel Anti (ze stejnojmenného spolku) a představil se premiérově na „Epos“-u, kde zanechal velmi kladné odkazy. Přispěl tedy k tomu, že Darkestrah byli opět silnými. Nicméně je čas „The Great Silk Road“, nebo mám spíše říci čas zúčtování?
Vyjma „Inner Voice“ se mi totiž zdají kytary na celém albu plytké a nevýrazné. V podstatě, nebýt dokreslovacích podtextů, jmenovitě kláves a již několikrát zmíněných „nadbytečných“ nástrojů, je to při takové délce skladeb nuda. Buď Anti nenašel správný recept na to, jak navázat na vlnu Darkestrah, nebo na to jednoduše nemá, či je na jiné vlně. Ne, nemyslete si, ono je „The Great Silk Road“ stále klasickým dílem kapely, ale cítím z něj méně té uchvácenosti. Rify jsou často výrazné a melodické, ale nepůsobí ani zdaleka tak zásadně, jak by měly. Například „Cult Tengri“ má vynikající ústřední motiv, který hýří atmosférou, je dokonce obehnán dalšími zajímavostmi, ale zní mi to pouze jako jakási melodická patlanice, která by možná měla evokovat hada plazícího se mezi kameny… nicméně značně raněného, ne nebezpečného.
Ale abych Darkestrah jen nepomlouval, k duhu se musí připočíst opět kvalitní zvuk, který se stal již standartou a neměnným prvkem. Výborně podporuje veškeré elementy a ovívá hudbu magickým vánkem, až si posluchač místy přijde vyloženě jako skrytý v příběhu.
K recenzi poskytl: Paragon records
