1. Čao, Achernare. Na úvod musím poznamenat, že se mi ještě nestalo, že by kapela tak dopředu (snad rok) proklamovala své album, jako jste to dělali vy. Věděli jste již dopředu, že album bude tak výborné a dotažené?

Čau Fastrede a díky za kompliment. No, mohu říct, že jsme očekávali, že to bude vskutku velmi dobré album. Nahráli jsme tři demo skladby, které byly určené jako promotion pro label a prakticky od té doby jsme tušili, že deska bude mít slušný potenciál. A tak jsem o tom začal různě šířit nějaké ty zprávy, uploadl jsem demo skladbu „Dépossédés“ na náš MySpace atd. Víš jak, když jsi stále jen extrémní metalová kapela, navíc zcela UG… Naším záměrem bylo propagovat se skromnými prostředky a předpovídat vydání, obzvláště když propagace okolo naší první desky byla mizerná. Ale jak jsem řekl, opravdu jsme začali s propagací „Tourments & Perdition“ už během nahrávacích sezení, asi čtyři měsíce před jeho samotným vydáním.

2. V recenzi jsem podotýkal, že se v mých očích „Tourments & Perdition“ stalo jedním z nejprogresivnějších black metalových alb poslední doby, ne-li současnosti. Byly tři roky mezi posledním albem vyplněny opravdu skládáním, nebo jste využili i nějaké náměty z dřívějška? Byl proces skládání o hodně náročnější než dřív?

Během roku, kdy vyšlo „Uni aux cimes“ (2005), jsme byli hodně zaměřeni na propagaci. Náš předchozí label měl nějaké problémy kvůli žhářství v jejich kancelářích, takže nebyli v tu chvíli moc aktivní, co se podpory týkalo. Udělal jsem tedy to nejlepší, co jsem mohl sám; poslal kopie kritikům a udělal všechnu tu „práci s veřejností“. Také jsme se hodně koncentrovali na živá vystupování, do doby, než jsme opět začali se skládáním, někdy začátkem jara 2006, pokud si dobře vzpomínám. O pár týdnů později nám Amar Ru (kytarista) sdělil, že odjíždí do Québecu a zůstane tam téměř celý rok, bylo nám tedy jasné, že nové album nemůže být nahráno dřív jak koncem roku 2007. Byl jsem stále více zapojený a nadšený do skládání a aranžování hudby, že jsem nakonec napsal většinu kytarových partů. Mít před třemi lety svoje vlastní studio, mohl jsem opravdu pohnout s prací, strávit veškerý čas aranžováním, více propracovat kytarové linky, syntetizátory a podobně. Nyní se cítím víc pohodlně, když dělám věci tímto způsobem, protože mohu hodně experimentovat a pracovat na detailech, které by nebyly během zkoušení moc slyšet. Takže po pravdě bych řekl, že to bylo více komplikované, zpracovat všechny skladby do hloubky, přemýšlet o úplně každém detailu, ale na druhou stranu to bylo tak vzrušující a hodnotné na samotném konci.

3. Kapely poměrně často dokončují nápady až ve studiu, potažmo tam skladby ještě rozvíjejí. Šli jste nahrávat s kompletním materiálem? A ohledně nahrávání samotného, vyskytovaly se problémy? Například, že něco ve finále znělo jinak, než byste očekával, atd…? Jak dlouho vše trvalo, i včetně masteringu?

Některé skladby byly hotové, například ty tři, které jsme měli pro propagaci o několik měsíců dřív (“Les Mots de la Perte”, “Dépossédés” a “Vengeance Esthétique“). Měl jsem uspořádané všechny tracky z domu, takže mohu říct, že struktura a většina aranží byla kompletní ještě před vstupem do studia. Ale jak hudba nabírala formu ve studiu, samozřejmě se objevovaly nějaké nové nápady, takže bylo třeba si vzít čas na to si s nimi pohrát, obzvláště co se týkalo vokálních linek a některých klávesových pasáží.

Ohledně druhé části tvé otázky, celé nahrávání bylo nepopiratelně dobrým zážitkem. Měli jsme jasnou představu o tom, jak mají skladby znít, a my byli dobře připravení a jistí. Konkrétně zabralo víc než měsíc vše nahrát a následně zmixovat a zmasterovat. Naštěstí jsme nenarazili na žádné vážnější technické problémy, ale musím uznat, že to byla samozřejmě obtížná a jistým způsobem i bolestivá zkušenost, jak fyzicky tak duševně, protože jsme často moc nespali a museli zůstat koncentrovaní a schopní práce. Obzvláště ke konci, kdy jsme společně s Fernandem (náš zvukař) míchali skladby s tolika vrstvami kytar a kláves. To bylo skutečně trýznivé.

4. První, co mě skutečně zaujalo, až překvapilo, byl tvůj čistý vokál. Hodně jsem si ho uvnitř sebe přirovnával k raným Borknagar, což je myslím jasně pochopitelná souvislost, ačkoli je hudba poměrně jiná :-). Co bys mi k tomuhle, a vůbec ke svému zpěvu, dokázal říct?

Ohledně srovnání s Borgnagar myslím, že máš na mysli jejich raný materiál. Vím, že můj čistý vokál občas připomíná Garmův, obzvláště během více operních částí, ale je to jen cesta k přirozenému zpěvu, nemohu s tím nic dělat. Snažím se být vynalézavý a tvořit věci mou vlastní cestou, tak jak to dělám s hudbou. Myslím, že čisté vokály na „Tourments & Perdition” jsou daleko více zajímavější než na první desce. Jako zpěvák je mým záměrem vyplňovat prázdná místa. Skutečně se snažím prozkoumávat své schopnosti a vytvářet stav emocí, které přinášejí skladbám „smysl“ a důraznost.


5. „Tourments & Perdition“ určitě skrývá nějakou myšlenku, která ho obklopuje. Poděl se s námi o ni, co nejvíc to půjde. V čem jsou skladby propleteny, jestli tedy jsou, kde a kdy vznikl nápad stvořit právě album o tom, o čem je atd…

Řekl bych, že „Tourments & Perdition” má ucelený koncept o srozumitelnosti člověka a jeho následku, konfrontace s jeho vlastní tragédií. V rozporu s předchozím počinem „Uni aux cimes“, který byl hlavně zaměřen na téma o vzestupu, dionýském způsobu života, jsme tentokrát viděli věci z temnější perspektivy. Z nějakého neznámého důvodu byly úplně první riffy na novinku skutečně temné; navzdory příjemným situacím v mém každodenním životě. Možná to byla odpověď proti tomu. Byl jsem víc než kdykoliv předtím horlivý vyjádřit pocity pesimismu a zoufalství, v kombinaci s jistým druhem romantického a urozeného pulsu, který, tedy myslím, může velmi dobře album definovat. Také jsem četl daleko víc pesimistických a cynických autorů, jako Samuel Beckett, Antonin Artaud nebo Louis-Ferdinand Céline. Během několika málo příležitostí, kdy jsem s Clevdhem diskutoval, o čem bude textová část alba, i on byl nasměrován těmto tématům. Myslím, že je to tím, že naše mysl je čím dál víc propojená, jak jsme starší a rozumnější (smích)!

Takže tohle je celkový koncept desky, ale samozřejmě má každá skladba své vlastní téma. Tady je pár vysvětlivek. První „Les Mots de la Perte“ znamená „Slova ztráty (prohry)“. Do jisté míry byly texty inspirovány irským autorem Samuelem Beckettem, protože jsem byl hodně nakloněný „pravdám“, které on zkoušel prezentovat ve svých spisech. Skrze cynické zobrazení střádání, jeho cílem bylo říct co nejvíce o marnostech života. Chtěl ukázat, že klidné vědomí je možné jen, když jste soustředěný na hraní ve vnějším světě, chráněný krytem společnosti, logiky, morálky, materialismu; naopak rozbíjení bariér vnějšího světa vede k děsivému nitru věcí, k vědomí nevyhnutelné smrti a prázdnoty. Tyto texty tedy jednají o tomto metafyzickém okamžiku, kdy všechna spojení se světovou nespoutaností, všechny projekty a vzpomínky, jsou vržené v zapomnění, odcházející člověk stojí před prázdnotou a svým tragickým osudem.

Další máte „Celui dui Erre“, která by se dala přeložit jako „Ten, kdo putuje“. V podstatě jsem chtěl napsat text o mém vlastním životě, o cestě, kterou se potřebuji vyjádřit, o mém zájmu k temnější straně života a o mém odporu vůči všem iluzím štěstí. Také se jedná o oběť, kterou musím přijmout, abych dosáhl důvěrného cíle. Což bylo hluboce propojeno s mou osobní situací, protože jsem trávil celé noci prací na hudbě a přemýšlením o desce, což skutečně nebylo moc dobré pro mé zdraví, avšak musel jsem to zvládnout.

„Dépossédés“ – „Oloupený“ jedná o nebezpečném hledání surrealismu, který stále žije i v dnešní době. Idea této skladby je vnímání o tom, jak je„realita“ uvězněná v jistém prospěchářství, paradox tohoto konceptu „reality“, který je neustále vidět skrze masky a padělání. Proto se někteří autoři jako Breton nebo Artaud pokusili vytvořit to, čemu říkají „pravé hlubiny“ jejich mysli, představivosti, intuice, za účelem narazit na hranice, které lidé nastavili na sebe sama na svou parodii reality.

Potom máte skladbu nazvanou „Vengeance Esthétique“, což se dá přeložit jako „ Estetická pomsta“, a je to vlastně první skladba, kterou jsme na desku nahráli během léta 2006. Texty napsal Clevdh, v podstatě jde o intimní povstání vůči základům života. Na začátku skladby je základem smutné porozumění, že život je klamný, protože jeho řád je postaven na neustálém opakování zvyků a pověr. Z tohoto základního porozumění přichází pocit nelibosti, povstání proti celému životu. Toto povstání ani nemá ani smysl, ani logiku samo o sobě – popírat, že život znamená smrt – ale je to nějakým způsobem krásné, vedoucí k tomu, co může jeden nazvat „tragickým estetizmem“, pokud žil zcela.

Lyriku „La Splandeur de nos Pas“ („Krása našich kroků“) napsal Amar Ru, náš kytarista. U této skladby pochází základní idea od francouzského autora Alberta Camuse: co je největší odměnou pro člověka, který se skrývá před svými zápasy, bez uspokojení, které mohou tyto zápasy způsobit. Tato píseň má mnoho tenze ve slovech, protože snaha a následné povýšení jsou neustále v rozporu s pochybností a následujícím tušením prohry.

A konečně poslední skladba „L'Imminence du Terrible”. Clevdh se zaměřil na tuto výstrahu, na tragické tušení smrti, což považuji za jeden z nejvíce dotýkajících se a podařených textů Orakle vůbec. První věta říká, že všichni jsme “jen zbytečné jiskry v nekonečném proudu”. Zbytek skladby je postaven na nemožnosti žití radostného života, dokud si neuvědomíte smrt a její váhu. Ne přímo vaši smrt, tento hrozivý mrak nad vašimi přáteli, rodinou… Poslední slova skladby jsou opravdu významná, protože odnesou pryč veškerou vinu života; nejsme zodpovědní za naše utrpení, jakožto naše krev obsahuje veškeré utrpení: „Pravá muka jsou existence“. Nepochybně velmi pesimistický závěr.

6. Protože francouzsky neumím, je pro mě obtížné porozumět něčemu, co lze najít v textech, nicméně vypadají poměrně rozsáhle. A co je nejdůležitější; zůstali jste věrni rodnému jazyku, který k této hudbě doslova sedí. Ještě více ji dodává na avantgardnosti a obskurnosti…

Doufám, že s touto (malou) osvětou nyní můžete lépe porozumět (smích). Souhlasím s tebou, že zpívat v mateřštině přispívá k důvěrnosti naší hudby; tato volba byla velice důležitá, protože bychom nebyli schopní vyjádřit tak specifické city, detaily v angličtině, která je spíše funkčně orientovaný jazyk.


7. Co symbolizuje Orakle jako hudební těleso? Je pro Vás něco typického… vlastního? Něco, co vás dělá výjimečnými. Ať již ideologicky, hudebně, nebo vším dohromady.

Myslím, že nejsem tou pravou osobou, abych ti řekl, co nás dělá jedinečné. Jak jsem ale uvedl výše, myslím, že naše texty jsou hodně specifické, samozřejmě také protože jsou ve francouzštině, ale taky protože jsou hodně sebepozorující a jdou více do hloubky, než průměrné texty v metalu. Hudebně bych řekl, že Clevdh má velmi osobní přístup jak ke skládání jeho bicích partů, tak ke kytarám a melodiím celkově. Vždy se snažíme tvořit ucelené věci a najít rovnováhu mezi rychlejšími a více atmosférickými částmi. Ne zejména komplex, třebaže musím připustit, že mě baví skládání „podivných“ struktur a strunných postupů, ale většinu času věnuji uspořádaným skladbám: jakmile je stvořená základní struktura, trávím hodně času přidáváním detailů, hledáním pod povrchem bicích / basy / kytar.

Ideologicky nedáváme žádné poselství. Naše motivace je opravdu osobní, snažíme se jen vyjádřit důležité pocity ve více či méně poetické formě. To je estetizmus před novověrectvím. Jen jsme se posunuli z perspektivy k další, v závislosti na našich pocitech…

8. Jak se lze dočíst na Metal-archives, až na jednoho člena je Orakle vaše jediné soustředění hudebních sil. Dává toto větší prostor k tomu, posunout hudbu někam, kam jste původně ani nezamýšleli? Protože si přiznejme, rozkouskovat svou snahu mezi pět kapel dává možnost stvořit pět průměrných alb (většinou), a nic zásadního.

To není to, co bych nazval volbou, přinejmenším pro mě. Ve skutečnosti si opravdu užívám skládání, aranžování a hraní hudby, na tom mi víc záleží, než na tom, nemít čas dát konkrétní výraz všem myšlenkám, než skutečným přednostem... Dalším důvodem je, že mě baví být aktivním členem uvnitř kapely, myslím tím, být skutečně tvůrčí, ne jen být vázán k existující kapele, která hraje skladby, z nichž necítím, že jsou „moje“. Co se týče metalové hudby, snažím se 100% věnovat Orakle, protože je uvnitř mého srdce, je to skupina, kterou jsem zformoval se svým nejstarším přítelem Clevdhem, ještě když jsme byli 14ti letí mladíci a většina mých temných pocitů a lásky k metalové hudbě musela vést skrze tuto skupinu. Nechápu lidi, kteří hrají v několika totožných kapelách, myslím tím, mít stejnou roli a dělat stejnou hudbu. Pokud začnu hrát v jiném metalovém projektu, potřebuji jít jinou cestou, než tou kterou jsme vytvořili v Orakle; mám již něco v hlavě s mým kamarádem Olwe z Artefakt, a jestliže to započne, bude to rozhodně něco jiného, to mi můžeš věřit. Také plánuji vydat sólo projekt, snad někdy příští rok, který bude stát na křižovatce metalové hudby, elektroniky, klasické a experimentální hudby… Amar Ru (kytarista) má taktéž koncept death metalové kapely, rozvíjející se okolo témat Ztraceného ráje Johna Miltona. Takže abych to zakončil, nejsme nijak uzavření, co se týče dalších projektů, ale snažíme se vydat to nejlepší pro jeden, který považujeme za nejvíce podstatný.

9. Jsi dejme tomu hlavní osobou, která za Orakle stojí. Mohl bys tedy odpovědět nejlépe na to, jestli Orakle dosáhli svého progresivního vrcholu, nebo myslíš – věříš, že následující album překročí vše, co jste dosud udělali? Máte vždy vyšší a vyšší cíle?

Oh, nemyslím si, že jsem skutečně duchovním otcem Orakle. Tvoření hudby a aranžování je mou vášní, čímž hodně přispívám, ale Clevdh je taky hodně aktivním členem, ohledně celkové struktury skladeb, jejich pulsu, textů a myslím, že Amar Ru bude na dalším albu ještě mnohem víc zapojený do skládání. Co se týče druhé části otázky, nemyslím si, že jsme dosáhli nějakého hudebního vrcholu protože, kdybychom o tom byli přesvědčeni, tak buď skončíme anebo, což by bylo ještě horší, bychom dělali dál a dál stejné nahrávky. Samozřejmě jsme na “Tourments & Perdition” pyšní. Myslím, že je to doposud naše nejlepší práce, možná prvotřídní album ve svém žánru, ale nemám žádné pochyby o tom, že i na další budeme pyšní. Nechceme dělat stejné věci, je spousta míst, která musíme prozkoumat, abychom v budoucnosti vytvořili další dobrá alba.


10. Nicméně, po tom, co jste nyní stvořili, by si hudebník zasloužil odpočinek. Dopřáváte si ho? Nebo již komponujete následovníka? Určitě by také bylo k věci, kdyby Vám label zajistil nějaké turné, minimálně po Evropě. Je něco v plánu?

Byli jsme nahráváním tak vyčerpaní, že jsme si vzali měsíc volna, protože jsme již byli alergičtí na hudbu, obzvláště tu naši. Trvalo to měsíc, ale abych citoval slavného rockera – „No rest for the wicked!“ („Žádný odpočinek pro hříšné“), (smích). Tím myslím, že chci být aktivní, takže jsem začal s prací na propagaci Orakle spolu s labelem, přemýšlením o jiném hudebním materiálu a jak nacvičíme co nejvíc pro nadcházející vystoupení. Právě teď není žádná tour naplánovaná. My všichni máme svou práci, takže technicky je velmi těžké zorganizovat dlouhou tour, ale doufám, že budeme v Evropě moci hrát tak moc, jak jen budeme chtít. Pokud má někdo zájem, prosím, ať přímo kontaktuje [email protected] !!!

11. To, že jste v kapele věkově naskládání ve čtyřech letech dle tebe přispívá k lepší komunikaci, nebo naopak rozporům? Bydlíte všichni ve stejném městě?

No, nemyslím si, že by věk měl hodně co dělat s kvalitou hudby, samozřejmě, čtyři z nás mají okolo dvaceti, takže máme docela podobné zájmy, ale myslím, že je přirozené mít víc známostí mezi lidmi stejného věku. Ano, s Clevdhem jsme měli ve zvyku žít ve stejném malém městě. Nyní žijeme na různých místech, ale všichni v pařížských předměstích. Eithenn a já na západě, Amar Ru na východě a Clevdh na jihu, což je důležité, protože cvičíme každý týden a můžeme se tak pravidelně vídat.

12. To by bylo z mé strany vše. Určitě bych chtěl poděkovat za „Tourments & Perdition“, které se u mě společně s Klimt 1918 „Just in Case We’ll Never Meet again“ řadí mezi nejosobnější alba tohoto roku. Poslední slova jsou jak jinak než Tvoje.

Klimt 1918 neznám, ale veškerý můj vděk za tvoje milá slova, která jsou myslím komplimentem. Díky moc za tento rozhovor, doufám, že to přinese nějakou osvětu ohledně nového alba. Pokud by někdo z vaší země chtěl objevit hudbu Orakle, vězte, že na našich Myspace stránkách je několik skladeb dostupných. A pokud máte opravdu naši hudbu rádi a chcete nás podpořit, kupte si album (smích). Plastichead, Soundcave, Napalm Records, Holy Records, je mnoho distributorů, přes které to můžete provést. Brzy na viděnou!