Víte, jak se při hudbě v člověku občas probouzí pocity, že stojí někde na zasněžené pláni, stojí na okraji světa, propadá se do hlubin, létá skrze mraky, putuje vesmírem, či cokoli podobného? Myslím, že asi všichni rozumí, neboť představivost by zdravému člověku neměla chybět. Někdy je to podmíněno pouze naší myslí, případně náladou. Jindy to ale je doslova stěžejní úlohou hudby dané kapely. Někteří si jednoduše dávají záležet na tom, aby si s vámi hráli a dokázali uvést mysl včetně těla do stavu nezávislosti… Mluvím o tom vlastně v jediné souvislosti, a tou je „Megaliths of the Abyss“, neboť již týden bloudím kdesi v hvězdné mlhovině ostřelován malými úlomky asteroidů.
The Howling Void je totiž nesmírným, až doslova vesmírným zážitkem, který nám zprostředkoval Ryan (Intestinal Disgorge, Hordes of the Morning Star) z Texasu. Doom metal nekonečných rozměrů a neexistujících končin. Zážitek, který by se naživo rovnal jisté cestě kamsi do skryté propasti plné poletujících částic. Je to hudba, kde doslova zásadní úlohu hrají klávesy, avšak ne nějaké symfonicky komponované patlanice. Je to článek, co se dokázal dokonale sehrát s kytarami a nic mu nebrání v jejich rozvíjení se a přebírání hlavní úlohy. Veškeré tyto ne-strunné zvuky tvoří náladu alba a vymaňují ho ze spárů toho klasického funeral vyznění. Samply deště a podobně navozují atmosféru člověka stojícího na okraji lesa, hledícího na zcela jasnou oblohu s měsícem v úplňku. K tomu všemu by kulisou byli právě The Howling Void. A i když byste hudbu nevnímali nějak výrazně, cítili byste její přítomnost a to, jak nevědomky ovlivňuje každý pohled vstříc nebesům.
The Howling Void tedy díky klávesám a přidruženým harmonickým zvukům nejsou vůbec depresivní, strádající, ubrečení. Naopak; je to silně meditativní prožitek, který neproteče mezi prsty, neboť ubíhá pomalu a rozvíjí se jako poupě. Postupně, nerušeně, beze spěchu. Některé momenty jsou určitě tak silné, že by se daly využít jako motiv, převažující během celé skladby. Není tomu tak nikdy. I díky změnám po adekvátní době nebo překvapujícím akustickým vyhrávkám si Ryan na albu od začátku do konce udrží posluchačovu pozornost – ať již vědomou nebo podvědomou, záleží, jak moc budete cestovateli.
Věřím, že najít optimální zvukovou podobu nemuselo být lehké; sladit nástroje tak, aby se nikdy nevytrhly z konceptu. To je ale ve finále právě hlavní devízou celého tohoto západního snažení, neboť zvuk a hudební koncepčnost jsou tím, co dělají z této desky nevšední poslech.
Představte si, jako kdyby strunné nástroje byly temnotou vesmíru, klávesy hvězdnou spletitostí a vokál hlasem měsíce, který Vás láká k sobě.
