Padesát minut nové hudby, kterou nám Andy připravil, je něčím, co každý neskousne. Poprvé, když se mi CD dostalo do ruky, jsem se ani nadvakrát nedokázal dostat přes všechny skladby, a to se jeví jako zásadní problém. Není to tím, že by „Temporary Antennae“ bylo nějak nebesky složité album, spíš místy připomíná blázinec nebo vypuštěnou zoo. Tím nechci říci, že bych neměl zvířátka rád, ale nesmí přes sebe povykovat, to potom člověka začne bolet hlava, je rozmrzelý a otupělý k jakékoli případné změně.
Začátek alba se jeví více metalově než jeho zbytek, i to může být součástí problémů, protože si jako posluchač trošku navyknete a najednou jste praštěn po hlavě nepříjemnou silou. Naopak ale budete možná lehce odpuzeni zkresleným a schovaným „black metalovým“ křikem, co Andy vydává. Říkám to záměrně, neboť pasáže, kde je využit čistý vokál nebo nějaká jemu podobná poloha, jsou velmi příjemné a barevné. Je to takový další instrument co se náladotvornosti týče. Což by na druhou stranu mělo být samozřejmostí, ale jak všichni víme, nebývá tomu tak často.
Celé „Temporary Antennae“ je pro mě soundtrackem k šílenství. Vlivů, kterých se zde vystřídá, a nálad, které Vámi projdou, je nespočet. Někomu to přijde naprosto šílené a nehudební, dalšímu geniální a vychytralé. „Tobacoo Beetle“ je například jakousi směskou šílených rifů s black metalovou příchutí, které posléze přechází v meditativní hudbu a končí až kdesi v rytmech, kdy by si zaskákali i příznivci diskoték. Vskutku je toho dost na pět minut délky. Pokud Vám ale něco, co nepůsobí zrovna šíleně, utkví ze skladby v hlavě, je to právě meditativní minutka. Takovéto pasáže dělají z alba velmi příjemně se poslouchající věc, neboť se dočkáte i příjemných melodií, což potvrzuje i skladba další, „Larval Door“. Andy v Caïně dokáže velmi trefně kombinovat elektroniku a různé syntetické vlivy tak, aby v příslušných momentech dokázaly zabodovat. Pokud by totiž „Temporary Antennae“ zůstalo jen u rychlejších temp s nevýraznými bicími a omletými, zašumělými rify, putovalo by po jednom poslechu v tom lepším případě do poličky.
Caïna nenabízí oslnivou produkci ani hráčské výkony, ale není ani primitivní v tom pravém slova smyslu. Je to neřád, snažící se reprezentovat autorovy hudební chutě, někdy možná až překotně, jindy ale dokonale. Možná, že nejčastějším souslovím, které si budete v duchu opakovat, bude „za každou cenu“, ale ono Vás to časem přejde, i když ne vždy. Tato tři slova totiž reprezentují rozpory, které budou lítat uvnitř každého během prvních poslechů.
Tato recenze by měla poukazovat na to, že Caïna není post-black metal, jak sdělují Metal-archives a i některé recenze, chci totiž, aby lidé přistupovali k nahrávce s tím, že od ní mohou čekat cokoli, protože věřím, že duše, která nerada experimenty, neocení ani jediný moment. Já sám jsem s odstupem času spokojenější, než bych čekal, hlavně díky skladbám jako „…Andy Ivy Wound Round Him“ a podobně. Zcela jasně si dokážu představit následující počin jako meditativní dílo, které se bude rozprostírat od ambientu až po jakýsi melancholický rock. Ano, vnitřně si to i přeji. A přeji i Vám, abyste se albem dokázali úspěšně prokousat.
