I přesto, že je tento rok doslova nabytý skvělými díly, se nyní vrátím do toho přecházejícího. Prvním důvodem, proč bych rád upozornil na desku „The Dystopia Journals“ je fakt, že se kapela v blízké době představí českému publiku. Druhý, avšak o to podstatnější je, že debutové album těchto avantgardních Norů je zatraceně dobrý kus práce! Jak už jsem nastínil výše, hudební produkce Vulture Industries je od „klasického“ klávesového BM na hony vzdálená. Jejich avantgardní divadélko poměrně hodně připomíná rané Arcturus, avšak je nutné znovu podotknout, že skutečně jen připomíná. Desku jsem prozkoumal detailně snad ze všech možných úhlů a nezískal jsem pocit, že by měli Vulture Industries potřebu kopírovat kupříkladu „La Masquerade Infernale“.
Odrhněme se však od nějakého srovnávání a radši si album představme. Vně obřího barevného šapitó se odehrává kolosální melodramatická bouře plná strhujících zvratů a promyšlených záludností. V hlavní roli se představuje vokalista Bjørnar, který perfektně ovládá svůj baryton a zručně si pohrává s frázováním, melodiemi a polohami hlasivek. Stejně zručně však programuje veškeré klávesové, dechové a smyčcové nástroje na svém aparátu, který je prakticky nosným nástrojem veškeré hudby. Až ve vedlejších rolích se představuje očarované kytarové žezlo, jež kouzlí melodie jako na běžícím pásu. Proplouvat vlnami kompozic není z počátku vůbec snadné. Příliv nápadů a detailů je silný a nekompromisní. Natolik silný, že dokáže pohltit a přinutit posluchače k pozornosti a naslouchání. Skladby jsou totiž jako magické formule, které mají spousty ingrediencí různých tvarů, chutí a pachů. Než je člověk všechny prozkoumá a pochopí jejich řád, uplyne notná dávka času. I po roce, co tuto šílenost poslouchám, stále objevuji nové a nové momenty, vyhrávky a precizně schované detaily, které přizdobují už tak bohatě nazdobený dort.
Zastav a bystře naslouchej, poutníku! Jinak ti lehce uteče příběh, který je zde vyprávěn. Příběh záludný, avšak ne nepokořitelný. Příběh, za který se nemusí stydět žádný smrtelník. Příběh, který zaslouží notnou dávku chvály... A hle...! Poutník dal na moudré rady starce a ponořil se do onoho proklamovaného příběhu. A stalo se přesně, jak stařešina předpověděl…
Znáte ty noci, plné snů, které nedávají po probuzení vůbec smysl? Sny, které se po čase začnou opakovat, avšak nevíte proč. Znovu a znovu se objevují a nutí Vás přijít jim na kloub. Od poklidných, téměř meditativních vjemů gradují až po dravé a nespoutané běsnění, které má však desítky různých tváří a vždy dokáží šokovat a vytrhnout spícího nebožáka ze slastného snění. Zhruba takto se mi „The Dystopia Journals“ jeví pokaždé, když album doposlouchám. Netřeba však zdůrazňovat, že takovéto probuzení mi vůbec nevadí. Ba právě naopak. S radostí přenechám tvorbu snů Vulture Industries a jejich příběhům.
Napadá mě spousta myšlenek, emocí a dojmů, které bych rád napsal. Avšak většina z nich by se velice těžce vyjadřovala slovy. Pocity, které nahrávka vyvolává, jsou sice hodně subjektivní a na každého budou působit jinak, ale něco mají společné. Působí pompézně a velmi jistě. „The Dystopia Journals“ je totiž slušná porce inteligentní a kvalitní muziky, která rozhodně neurazí i (ne)náročné posluchače. A teď mě omluvte, jdu se opět věnovat nerušenému poslechu, abych si ukrátil čekání na vystoupení v Plzni.
