Líbí se mi, když chce kapela tvořit intuitivní hudbu a veřejně tento úmysl deklaruje. Nechodit okolo horké kaše a vyložit karty na stůl informací, že hrajeme, co nás zrovna napadne, je sympatické gesto. Minimálně aspoň pro mě, neboť mám stůl plný promo cédéček od spolků, jejichž jediný um spočívá ve schopnosti strukturovat skladby podle milionkrát ohraného metalového mustru. Není překvapením, že jde většinou o jména zaštítěná velkými vydavatelstvími, jejichž odbyt vytváří hlavně fanoušci, kteří se ještě pravidelně neholí.

Snaha o dekonstrukci by však mohla být kapele osudná, protože si ji může dovolit jen nadaný člověk. Hudební impotent bez špetky kreativity vezoucí se na současné módní vlně, která říká, že co není „post“, není vůbec, těžko stvoří něco zajímavého. Je totiž stejně jednoduché zaštiťovat se nekonvenčním přístupem jako léty prověřenou tradicí. Nevidím pak rozdíl mezi neotřelým blbcem a blbcem tradicionalistou. První z nich jen vypadá lépe, jelikož svou neschopnost prezentuje novým způsobem.

Dělící čára mezi sračkou a uměním je samozřejmě velmi tenká. U Francouzů říkajících si Human 1 a Human 2 jsem si nejdříve nebyl moc jistý. Jako každé „post“ metalové album je „Grey“ zpočátku nepřístupné, odmítající kohokoli jen tak vpustit do svého světa. Ovšem po několika posleších se z nevýrazně naprogramovaných bicí a chaotického kytarového náporu vylouplo dílko, které je obdařeno schopností udělat z posluchače uslintaného pošuka, který sedí pomočený v houpacím křesle s tužkou vraženou v uchu.

Celá deska je jako exkurze surrealistickým snem odehrávajícím se v psychiatrické léčebně, kde se na vás naráz ze všech pokojů vyhrnou pacienti. Jeden vám chce ukázat, jak z vlastních výkalů vyrobil šachy, další jen civí a olizuje zeď, jiný se snaží ukousat si nohu, za kterou je připoutaný k židli. Když už se s hrůzou dopotácíte k pokoji lékaře, najdete člověka bez rukou, jak se v posledních sekundách života snaží vyprostit zpod skříně, kterou na něj chudáci „pacoši“ převrhli poté, co mu klíčem upižlali horní končetiny.
Když už se konečně zpocení probudíte, oddechnete si, že máte za sebou jen hloupou noční můru, a jdete si opláchnout obličej. Při pohledu do zrcadla ale místo sebe spatříte rozšklebenou tvář jednoho z pacientů, který se po vás natahuje. Najednou tma a ticho, přerušované jen kapáním vody. V koupelně nikdo není. Jediné, co po vás zbylo, je kartáček na podlaze. Najednou se octnete v povědomé budově bez oken a dveří. Procházíte místnostmi až spatříte člověka, který leží mrtvý na podlaze s tváří vraženou do čehosi rozpadlého a zapáchajícího, co připomíná šachovnici…


Nejvýstižnějším slovem hodícím se pro „Dwellery“ je znepokojivost. Přesně tento dojem ve mně po půlhodině s nimi zůstává. Když se ukáže náznak pravidelnosti, je přerušen. Když se přerušování začne zdát rytmizované, je přerušeno. Táhlé pasáže se bez řádu střídají s rychlými. Jedna skladba působí jako pospojovaná z několika různých a když už máte pocit, že jste je dostatečně naposlouchali, uvědomíte si, že před vámi vlastně vůbec nic nevzniklo. Nic, co by se dalo slovem uchopit, jen chaos. Skladby končí náhle, jakoby ve studiu vypadl proud, ambientní mezihry jsou podivně stísněné a celé se to zadírá pod kůži jako svrab. „Beztvářnost“ a také jakási skličující nevyřčenost vyvolávají dojem, že jste zavření do klece, ze které nemůžete ven.

„Grey“ je nepříjemné, hnusné, skličující, protivné a především neuvěřitelně vlezlé. Zároveň také geniální.