S dnešním rokem jsem velmi spokojen, a určitě ne sám, řekl bych. Vyšla spousta nahrávek, jež předčily očekávání, některé možná zklamaly, ale jinak se vynořil i dostatek spolků, které se jistojistě zapsaly do dějin. Je tu ale i skupina kapel, do níž patří i dnes recenzovaní Forest of Shadows. Ta se vyznačuje tím, že těm uvnitř se podařilo až letos natočit album, které se zcela jistě stane mezníkem jejich tvorby. Podařilo se konečně vystoupit z vlastního stínu, sáhnout si na dno a nyní jen čekat na kritiky, které zřejmě nebudou jiné než pozitivní.
Důvod, proč jsem věci takhle rozebíral, je prostý. „Six Waves of Woe“ je pozdním albem roku, alespoň tedy pro mě. Niclas Frohagen předložil publiku materiál, show, která je líbezným vánkem na spokojenou tvář. Přitom má charakter vichru. Je silnější než cokoli, co jsem letos měl možnost slyšet, a že toho nebylo málo.
Nazývejme to „alternative metal“, pokud bychom se k označení chtěli mermomocí dopídit, i když bych právě v případě Forest of Shadows nerad nějak stylizoval. Někdo přirovnává starší tvorbu k doom metalu – budiž, i na novince je dost momentů, které tímto stylem vyloženě páchnou. Avšak melancholie – tohle slovo se mi stalo nějak oblíbeným v posledních recenzích – která sálá z celé nahrávky, je doslova dechberoucí. Vokální party jsou posazeny převážně v čistých polohách, avšak dle důležitosti jsou přibarveny black či death metalovými zpěvy. Například skladba „Detached“ je tomuto krásným příkladem. Začíná poklidně, srozumitelným zpěvem je doprovázena melodická hra, která nemá s metalem prakticky nic společného. Avšak jediný výkřik, který stejně náhle jako přišel tak i odezní, je začátkem famózního refrénu, kde právě čistý vokál (který je velmi, velmi kvalitní napříč všem písním) tvoří návykové aroma – důvod pro to zpívat si skladbu ihned po ránu. Pokračuje však rychleji a svižněji, než dojde k opětovnému uklidnění – a to velmi nečekanému – atd., atd. Popsat jediný track je otázka několika řádků. Vlastně až nyní si uvědomuji, že slovo „skladba“ je tím pravým, které lze používat ve spojitosti se „Six Waves of Woe“. Propracovanost, rozmanitost a hlavně neutuchající nápady dělají z alba pomník pro kvalitní hudbu, počin, který by oslovil i skladatele, jež nemají metal zrovna dvakrát v lásce.
Ačkoli se melancholická hudba dá využívat velmi často k tomu, aby člověk odpočíval, meditoval a tak nějak ji pouštěl uchem dovnitř a ven, zde bych to nedoporučoval nikomu. Záhy by totiž dospěl k závěru, který zastihl i mě. Velmi rád usínám při puštěné hudbě, která má znít potichu, dělat mi kulisu a snad někdy i ovlivňovat sny. Při prvním usínání s Forest of Shadows roku 2008 se mi stalo hned několik nepříjemností. Tou nejzásadnější bylo asi to, že pokaždé, když jsem se vzbudil, nemohl jsem dlouhou dobu usnout, protože jsem se automaticky do hudby zaposlouchal a žil s ní. Vnímal bezchybnou produkci, zpíval si potichu jednotlivé pasáže, poklepával si nohou o zeď ve šlapavějších rytmech a vlastně si tak nechtěně krátil tolik potřebnou kvótu hodin na to, abych v práci neusínal na stole. To samé při čtení. Tohle je jednoduše začarovaný kruh, který Vás ale nikdy nebude štvát, jen se nad tím pousmějete. A řekl bych, že toto by mělo být cílem všem hudebních autorů – snažit se držet maximálně pozornost posluchače, nenásilně mu vnucovat své myšlenky a ztotožňovat ho se svými vizemi. Avšak řekněme si, kolika se to daří? Smutné. Velmi.
Aby si tedy mohl čtenář lépe představit, o čem to píšu, ještě bych řekl, že z nahrávky mimo doom metalových výparů cítím také rockové základy obohacené novými postupy, možná i lehkými experimenty. Nejedná se však o nějak vyměklou muziku, kterou by mnozí trve posluchači mohli označit za „pro bábovky“. Je dramatická. Nikdy nevíte, co se stane za okamžik. Není to laciná detektivka, kdy od začátku víte, kdo je vrahem a jaké udělá další kroky. Jste vlastně takovým komisařem, který nemá moc prostředků na to, aby dokázal v odhalování zločinu pokročit rychleji, než se opět stane nějaká nepříjemnost. A pokud dospějete ke zdárnému konci – kdy vrah zemře, aby se zrodil znovu – uložíte si tento spis blízko své knihovně a vždy ve volném čase se opětovně probíráte listy vyřešeného případu a čekáte, čím Vás i po době dokáže obohatit.
Chtěl bych tedy na závěr říci, že těchto šest skladeb se pro mě jednoznačně stalo tím nejlepším, co jsem za tento rok slyšel. Ani jedna nemá menší sílu než druhá, v podstatě každá zní jinak, ale přesto silně. Jejich dominance se nepřebíjí a místo pro submisivní vystupování zde neexistuje. Je to rozmanitá báseň, která má vždy po každém přečtení ještě minimálně tři listy nepopsané. A proto neváhám poprvé použít hodnocení, které nebude zkráceno ani o půl bodík.
K recenzi poskytl: Firebox records
