Podzimně zbarvené „Lumikuuro“ uneslo nejednoho posluchače svou vyváženou atmosférou, jejíž stavební kameny byly položeny na folkových melodiích, přístupných motivech a zamyšlené doom metalové esenci v kytarové hře. Bylo to album, jež svou barvitostí směle konkurovalo spadanému listí. Nové album „Tietäjän Laulu“ si po různých průtazích Mr. Anton Belov nachystal na konec tohoto kalendářního roku a zatím se tento tah jeví zcela adekvátně situaci, panující v naší zemi. Počasí je proměnlivé, někdy prší, jindy sněží. Často fouká, občas i sprašuje. A když náhodou ranní námraza vydrží déle, při vycházejícím slunci se nabízí scenérie, jež si u ranní cigarety vždy dokonale rád vychutnám. Člověk však není ochuzen ani když zůstane ležet v teple domova za okny. Ať se venku děje cokoli, i když vítr bičuje všechny okolní stromy včetně vašeho podkroví, „Tietäjän Laulu“ dodává neuvěřitelný pocit pohody. Jednou z věcí, co dělá Kauan osobitými, je kombinace jazyků. Pokud kapely spojí angličtinu například s norštinou, je to fajn, nicméně ruština s finštinou, to je doslova poetický balzám na duši i uši. Ruština je nejen velmi zpěvná, ale navíc pro nás, Čechy, i srozumitelná. Finština je naopak pro neznalého jazykem až „humorným“, nicméně pro hudbu velmi přínosným. Pokud je dobře podána, je to bez debat obohacení tím správným směrem.
A co pak, když se do této barvité kombinace přidají ještě housle? Již sám o sobě tak naplňující nástroj, který je pro mě osobně zajímavý v každé hudbě a není snad žánr, kde by mi neseděl… Z hudby se logicky stane múza. Vyhledávaná múza, pohlazení naplněné očekáváním. Výborně vyvážené nástroje s perfektním výsledným soundem po každou sekundu alba Vás tedy ani na vteřinku nemusí vytrhnout z této osobní jízdy, kterou od první minuty pojedete. „Tietäjän Laulu“ bych již totiž tolik nespojoval s doom metalem jako předchozí „Lumikuuro“. Jisté riffování je znatelné, stejně jako atmosféra, nicméně to jsou jen útržky. Střípky něčeho mnohem mocnějšího. Hledejte v tomto novém album neofolk nebo třeba metal i s jeho různými odnožemi, dostanete oboje. Hlavně je to ale lenošná hudba, s kterou budete těžko zdolávat pohoří v poklusu. Spíše by se hodila pro želvy při jejich migraci z vody na souš. Na druhou stranu jsou však skladby tak barvité, že nejen kytary a housle, ale i klávesy i další nástroje, které obsluhují hosté na album přizvaní. Výrazný je hlavně buben, jenž dodává částem skladeb skoro až šamanskou atmosféru a vlastně tak nenechává album stagnovat v jedné poloze. Nelze však opomenout ani dudy. Ale aby to nevyznělo špatně, „Tietäjän Laulu“ nemá zdaleka jen jednu polohu. Rozptyl nálad je možná až moc veliký na to, aby si člověk urovnal, jaké mají všechny být. Jednou jako když padá hvězda, podruhé se cítíte jako při orientální hudbě, příště jako v divadle. Ale hlavně, vždy zasněně.
Co je ale na albu nejzajímavější, je jeho pro mě nejasný koncept. Šest skladeb, tři v ruštině, tři ve finštině. Vždy jedna rusky, druhá finsky, přičemž se jedná o ekvivalenty. Skladby se stejným posláním, avšak jiným hudebním ztvárněním. Příjemné je, že ačkoli si občas neuvědomíte, že některá skladba skončila a další začala, najdete si na albu své favority a po čase usoudíte, že není slabšího jedince. Jediná výtka by směřovala k elektrické kytaře, která ve svých zkreslených polohách v několika případech na koncích skladeb nemístně kazí atmosféru, ve které jste se pohybovali celé ty minuty předtím. Nevím, jestli má tento tah znamenat „udržení se v metalové škatulce za každou cenu“, ale pro talent, který Anton a spol. na „Tietäjän Laulu“ předvedli, je to nepochopitelné.
Kdybych si tedy měl z alba udělat nějak ucelený obrázek, bude to jen a jen pozitivní. Vzhledem k tomu, že se Kauan posunuli směrem, kterým jsem si přesně přál (až na malé mušky), nemám důvod nějak zbytečně nadávat. Vřele bych tedy doporučil všem, kterým letošní zima přijde nějak málo emotivní. Navíc se stanete svědky toho, jak skvělé může být občasné propojení perfektně zvládnutých čistých vokálů s těmi zlo-metalovými.
