Nejedna zmučená duše stále hledá a nenachází svůj klid. Ostatně období, jež slovutný podzim načíná a upřímné jaro končí, je svými přírodními zákony a výjevy jako na míru ušité chvílím, které nešťastný člověk protne depresí. Tyto stavy se samozřejmě netýkají všech, a ti, kteří je nezažili, se s úzkostlivým úsměvem křižují. Početnější skupinka je však těch, jež těmito neduhy „trpí“. To, co někteří považují za útrapu, jiní vnímají jako nepopsatelnou rozkoš. Psychické blaho v depresivní koupeli… Jedním z těch neblahých narušitelů lidské mysli je i španělský novic Incorporea. Dvojice zřejmě nevyrovnaných mladíků z okraje společnosti se chopila nástrojů. Na tom by však nebylo přirozeně nic zvláštního, kdyby… Kdyby neoslavovali lidské utrpení a všudypřítomnou bídu. Utrápené kytarové riffy již od počátku předvídají následný sled událostí. Velice pomalé, zádumčivé, doutnající tempo. Co bylo dosud živé, plné elánu, se v těchto tónech musí zaručeně krčit shrbeno v koutě. Těžko říci, co na nich člověka uchvacuje. Je však faktem, že skladby velmi zřetelně gradují nebo se snad pouze přerývají? Ať už je to jakkoliv, ve výsledném efektu se vždy navodí jakýsi pocit gradace či vyvrcholení. „Tongue of the Moribund“ oplývá pouze třemi opusy. Pro někoho žalostně málo, pro jiného až nad hlavu. Incorporea nemá žádné vyhraněné hranice, jež by dovolovaly a naopak zakazovaly vlivy ostatních stylů či žánrových inspirací.
V této pochmurně šedivé atmosféře se velmi bratrsky prostupují dva spřízněné směry. Primitivní black metal odkazující ke staré škole volá na pomoc typické doom metalové elegie. Ve výsledku nemůžeme počítat s ničím jiným, než s náladotvorným materiálem, který nám ovšem na pocitu svěžesti nepřidá.
Incorporea však dohromady působí neohrabaným dojmem. Ne, že by oba muzikanti nebyli schopni, nebo že by byli nešikovní ve hře na svůj milovaný nástroj, ale nic zde není dotáhnuto do konce. V horším případě máte pocit, že duo ve svých skladbách stále kopíruje… bohužel samo sebe. Dalším nepříliš vyvedeným prvkem je vokál. U podobných projektů se dnes „snad“ i čeká nějaká hrdelní pokroucenost, jež dokazuje, jak je na tom onen hudebník psychicky špatně. V tomto případě mě kapela neoslovila, vokál vzbuzuje více smích, nežli utrpení. Abych však stále kolem sebe neplival špínu, zmíním se o několika skutečně povedených melodiích, vydařeném přebalu a šikovné úpravě disku, který má připomínat gramofonovou desku. Člověk však hudbu nekupuje kvůli chytlavosti barev (odstínů šedé), ale především pro muzikální kvality.
Netvrdím, že za několik let nemůže kapela okupovat přední příčky daného žánru, nyní však můj palec směřuje dolů…
K recenzi poskytla Incorporea
