Rok se sešel s rokem a po poměrně dobrém albu „Soundtrack for a Suicide – Opus II“ přichází nové, které postihla zatím největší propagace v historii kapely, pokud o tom můžeme na takovéto úrovni mluvit. Nocturnal Depression jsou ale kapelou, která je jak z 50% vtipná, tak z dalších 50% zajímavá. A dá se říci, že právě zmiňovaná deska z roku 2007 pro mě byla tou, díky které jsem je začal brát vážně.„Reflections of a Sad Soul“ je první nahrávkou, která již nevznikala ve dvou, ale podíleli se na ní i všichni muzikanti, kteří jinak vystupovali pouze živě, protože jak známo, Herr Suizid na podium zřejmě nikdy nevkročí. První, co mě napadlo, bylo to, že by se mohlo jednat o poměrně ucelenou práci, se zvukovým posunem, novými invencemi, atd. A částečně se to i vyplnilo. Zvuk je skutečně o něco lepší, než kdy byl a hudba je podstatně black metalovější. Skladba „Fading Away in the Fog“ je dokonce místy rychlejší než střednětempá, což je pro kapelu typu Nocturnal Depression nezvyklé. Ale abych byl konkrétnější, je to poměrně velké šlápnutí vedle, stejně jako celé album. Jakkoli jsem si dřívější skladby oblíbil díky zapamatovatelné melodice a „příjemné“ atmosféře, tak „Reflections of a Sad Soul“ nejenže nemá žádnou zásadní melodii, která by za něco stála, ale ono nemá ani atmosféru. Důkazem budiž hned první „The Whispering Spectrum“, ve které najdeme pořád tu samou kytarovou melodiku – velmi nudnou melodiku – dokola. Nemám osobně nic proti stereotypní hudbě, vždyť tak dost často působila i předešlá alba, ale většinou se v nich našly perly, které prostě nezačaly nudit ani po dvacátém poslechu. Zde se setkáváme ale s efektem opačným, a to tím, že je problémem vůbec celek doposlouchat. Pokud tedy srovnáme „Anthem To Self-Destruction“ z minulého roku a jakoukoli skladbu z toho letošního, je to jako pěst na oko.
Dalším aspektem, který stojí za probrání, je vokál. Jak jistě znalí posluchači ví, toto byl vždy kámen úrazu Nocturnal Depression. Lokhraed není příliš zdařilý zpěvák a nové album to odráží, seč může. Pokud se totiž jako posluchači nemůžete opřít o melodie či atmosféru, hledáte něco jiného, alespoň nějaký záchytný bod. Vokál pak působí mnohem výrazněji. Je tedy jasné, že ani zde si Francouzi nepolepšili, ba naopak, pohoršili stejně jako hudba samotná. Nebudu přímo říkat, že Lord zpívá hůř než kdy jindy, ale je to jeho standardní výkon, který je prostě slabý. A jak jsem již několikrát zmínil, v kontrastu s hudbou působí ještě ubožeji.
Jestliže má „Reflections of a Sad Soul“ odrážet duchy pohybující se mezi námi a podobná přidružená témata, očekával bych přinejmenším tajemnou atmosféru, hudbu riffově, klávesově a všeobecně přizpůsobenou konceptu. Ne jen čistou esenci black metalu v podobě, která by unudila i mrtvého a donutila k sebevraždě ne svou náplní a posláním, ale nenápaditostí.
K recenzi poskytl: Sun & Moon Records
