Přišel čas „nejkrásnějších svátků“ v roce a mašiny komerce se rozjely naplno, včetně všech průvodních hlenů v podobě magorů, kteří plýtvají elektrickou energií, aby si omotali obchod /v lepším případě/, barák /v tom horším/ žárovkami. Debilové. Nejhorší ze všeho ale je, že se v tenhle čas bojíte pomalu otevřít konzervu, aby na vás náhodou nevyskočila stupidní koleda, všude je těch s*k plno. Rádia, krámy, televize, reklamy – ten neřád je prostě úplně všude. Člověk se potom rád obrátí ke skutečné hudbě, třeba takové, jakou se prezentují naši východní sousedé Abstract – instrumentálnímu progresivnímu metalu.

The way of pure instrumental music
Jdete-li cestou ryze instrumentální, předpokládá se, že musíte umět setsakra dobře hrát, a to se na novém materiálu skutečně děje. Dle názvu „Po linii života“ bych v první chvíli jen těžko usuzoval, že jde o život. Její úvod se totiž nese v potemnělých vodách ambientu, až martialu a značně rozporuplně působí zvuk, který mi nápadně připomíná opakované natahování závěru samopalu, ale může jít jen o subjektivní pocit. To už se ovšem pomalu přidává kytara, jež hrá na notu nepoměrně veselejší. A v jejím duchu doznívá vlastně introdukce do celého alba. To „Sorseria“ uvozená pompézními klávesami se nese v odlišném tempu a v některých pasážích koketuje s prvky jazzu. Plnými doušky lze je vnímat hlavně v pasážích, kde si společně povídají klavír s bass kytarou, naopak kytaristé Peter a Paľo se starají o tempo a nutí skladbu neustále ubíhat v dál, s tím, že si opravdu nic nezadají se zbytkem kapely - jejich kytarové variace jsou na hranici hratelnosti. Začínám mít jasno, od lidí, mezi jejichž vzory najdete i Dream Theater, Emperor, Metallicu nebo Death, se dá jen velice těžko předpokládat, že by z jejich úsilí vycházelo něco jiného, než kvalitní hudba. V „Niarain“ si s lehkostí progrese sobě vlastní pohrávají s mnoha motivy a zhruba v polovině mě kapela opravdu dostává. Jestli mi předchozí skladba jazz jen naznačovala, zde se tenhle styl objevuje zhruba v polovině skladby ještě mnohem silněji. Tohle už není koketování, to je jasné znamení. Velice pěkně zde na mě působí klávesy v podání Miloša Fábryho. Krom naprosto klasických rejstříků se tu objevuje i akordeon. Sólování v závěru mi pak silně připomíná kytarového mága Joea Satrianiho. Vlivů je tam zkrátka tolik, že není ani v mých silách je všechny popsat a myslím, že mi to ani závěrečná video verze tohoto válu neumožní, i když ilustruje práci hudebníků poměrně detailně a zblízka.


Těžké přetěžké je vybrat nejlepší skladbu celého tohoto díla, ale pro mě se jí stala čtvrtá „H.R.O.N“, kde už chlapi dosahují takřka nadpozemských výšin. A není to jen zásluhou toho, že začátek skladby na mě působí jak variace na jednu velmi známou skladbu Metallicy, ale samozřejmě především díky výkonům všech zúčastněných. Celá tahle věc, kterou se nebojím nazvat metalovou symfonií, svým vyzněním tak nádherně cinká, zurčí, zpívá, zní. Neexistuje jediné nedokonalosti, vše do sebe dokonale zapadá a musím uznat, že poslech takhle dlouhé skladby /má něco přes deset minut/ mě vůbec nenudí. Celá uteče jako voda. Na poněkud drsnější a rychlejší strunu brnknou Abstract v následující „0.100.0.4“, s níž se opět lze pohroužit do temného rauše, hlavně díky klávesám, zbytek nástrojů jakoby létal nějaký ten metřík od nich a hudbu projasňoval. I když to asi nebude to správné označení. Naprosto ohromen jsem zde výkony basáka Tomáše Balona, on ostatně řádně tvrdí muziku na celém albu. Šestá skladba je klávesově efektovou vsuvkou. Pokud nevěříte, že klávesy umí hovořit, směle do ní. Jde sice o úlet a zřejmě odlehčení před závěrečnou „In the Line of Death“, ale stojí za to. Začínali jsme životem a skončíme smrtí, tak to už na světě chodí. Pomalá, velmi příjemná skladba se všemi prvky, které si lze přát, zadoomané klávesy, výrazné výkony bicích a basskytary a především velmi precizní melodie kytar. A samozřejmě je potřeba na závěr vyzdvihnout superkvalitní práci zvukaře a producenta. Tahle hudba je totiž na zvuku mnohem závislejší, než jiné styly. A zvuk je bez debat brilantní.

Zázraky se nejspíš dějí, deska se mi přimotala do spárů náhodou a zafungovala na výbornou. Za úvodní odstavec se musím omluvit, jest smrtelným hříchem používat hudbu Abstract jako alternativu ke koledám. To nelze, už jen proto, že hudba pánů ze Slovenska skutečně žije a její srdce tepe každou vloženou emocí. Výlet do vod neprobádaných dopadl skvěle, nezbývá mi než popřát Abstract vše nejlepší do nového roku. A vše nejlepší i Vám všem a hodně minimálně stejně kvalitní muziky v roce 2009.