Kvůli finančním problémům a potížím s labelem vychází plnohodnotná deska skoro deset let od vzniku prvního dema. Hlemýždí tempo vzniku „All Hyllest Til Satan“ lze také přičíst na vrub pravděpodobnému směřování toku nápadů a peněz do jiných spolků, v nichž působí členové Bloodsworn. Ostatně jen kapely Trondra Nefase by utvořily line-up pro malý festival.
Pánové avizují inspiraci druhou vlnou blacku, tj. obdobím zapsaným v análech černěkovové hudby jako klasické nebo pro někoho to jediné pravé. Kapela je rovněž součástí kruhu Honefoss Militsen, což je něco jako společenství norských hochů od bobří řeky, kteří nechtějí a nedovedou zapomenout na svého rohatého Rikitana, který jim kdysi dávno o prázdninách osvětlil, jak se plní bobřík zla. Ke cti Sorgara, Trondra a Diabola je ale třeba říct, že i přes tyto indicie nezní z reproduktorů pouhé obligátní bzučivé struhadlo křesťanských úsměvů, ale relativně slušný hudební počin. Jen je potřeba ho chvilku lovit v balastu garážového zvuku, kde jsou nenápadně ukryty vlivy jiných metalových stylů, přičemž není nouze o povedená sóla. A i když velkou část desky vyplňují sypačky, zaslechneme sem tam i víc než dva akordy, což je v podstatě radikální odklon od staré školy.
Zajímavá jsou „programová prohlášení“, které má kapela na své stránce. I když jde většinou o nekompromisní postoje ke světu a k životu, zpočátku z nich sálal závan invence, jež by mohla Bloodsworn jako zhruba milióntou kapelu pijící ze stále stejné studny pozvednout z moře fádnosti. Bohužel, přebal desky tato očekávání boří, neboť rozhodně nevypovídá o snaze čemukoli dodat myšlenku. Což je pro mě osobně škoda, protože na „All Hyllest Til Satan“ je kus slušné hudby, kterou hromada mrtvol pouze shazuje. Nikoli proto, že je neoriginální a v podstatě trapná, ale kvůli tomu, že nahrávka obsahuje nápady, které by si zasloužily méně odfláknutý design.
Na skladbách není zábavné stokrát stejné „ryndyndyn“, ale právě ona zmíněná sólíčka a místy dokonce i melodie a riffování s industriálním nádechem, které by zbaveny zbytečné černočerné jednotvárnosti mohly tvořit základ pro mnohem lépe působící album. Takto zase a znova platí, že se v black metalu utopila spousta nápadů. I tak jde ale o slušný nátěr, jehož "správně zprasené" podání pro ortodoxněji smýšlející znamená bod nebo dva navíc.
