Slovenští Pagan Spirit jsou pro mě tak trochu záhadou. Ani ne tak ve smyslu hudebním, jako spíš tím, jak se k nim staví posluchači. Co kapele tedy upřít nelze, je určitě schopnost rozdělit řady posluchačů na dvě skupiny. Jedna je oblibuje a vyzdvihuje, jak se lze dočíst na jiném místě našeho zinu a druhá skupina je zatracuje, jak lze vyzvědět tamtéž. Něco podobného se asi děje i v naší redakci a mně připadl nelehký úkol odhlédnout od situace, která kolem Pagan Spirit vzniká a novinku zrecenzovat. Kde začít? Asi bookletem. Ani ne tak z důvodu jeho provedení, i když proč ho nezmínit. Přebal novinky je zpracován vynikajícím způsobem a nezadá si v tomto ohledu ani v nejmenším s prvotinou „The Latent Doctrine“. Kompletní lyrika všech skladeb je podána s dvojjazyčnou jistotou, zkrátka a dobře je radost přebalem listovat. Tento netradiční úvod jsem zvolil ale hlavně z mnohem zajímavějších pohnutek, už pouhé otevření na první dvoustraně hovoří jasně. „Hlasy…“ jsou jiné než prvotina. Jedná se totiž o koncept a přinejmenším o pokus o metalovou operetu dokonce o třech dějstvích. Další viditelnou změnou je, že z původního kvintetu hudebníků zbyla čtveřice – Ohaf, Ordog, Daimonion a Majster Sféry. Můžeme se tedy nechat unášet vyprávěním Mága Kvatana o prastaré Darslavii…

ACT1 – V rovině příběhu se seznámíte s nejstarším darmonským mužem Kvatanem – velkým mágem, který je ochráncem víry předků, jemuž patří úvodní skladba celé desky. V hudební rovině jsem už při prvním poslechu nevycházel z překvapení. Příjemného, velmi příjemného. Skladba je vystavěná velmi dobře na až překvapující přímočarosti thrashového řezu, což jsem rozhodně od PS neočekával. Samozřejmě ne v celé její délce. Občas je vyšperkována pomalejší pasáží, nebo jasnou a snadno zapamatovatelnou melodií. Pokud něco dominuje celé části je to právě „árie“ Kvatana „Dávné svedectvá“. Další postavou je Mornuz – velekněz a vykonavatel a zároveň s ním přichází „Perúnov Hromový oheň“. Lyrická stránka věci se točí okolo opěvování Peruna. Skladba po hudební stránce vystavěná mnohem jednodušeji než předešlá a tak trochu mi vadí stereotypní bicí. Ordogův vokální projev mi přišel o dost lepší v roli Kvatana. Vůbec jsem se ani za dva měsíce pozorného poslechu nevyrovnal s odříkáváním v úvodu „už počuť v dialke rýchleho koňa…“. Připomíná mi totiž jakýsi přechod z pole pohanského do území řekněme fantasy, což samo o sobě působí podivně a při každém poslechu se na mé tváři objeví náznak úsměvu. I dvojka má ale ve sféře muzikální poměrně co nabídnout, za zmínku stojí určitě pomalé „akustické pasáže“, ve kterých mi mimochodem kapela zní nejlépe a naštěstí se vyskytují i jinde na albu. Následující kus je rozhovorem více postav a dozvíte se, že Kalnograd byl zradou dobit křesťanským knížetem Zonasem… a vládce Akelon se rozhodne dobýt město zpět. Co se týče muzikální podpory, narážím zde na první velký problém. Zatímco pro příběh je trojka veledůležitá, z hlediska hudebního jde spíše o vycpávku. Smutnou skutečností je pak fakt, že Ordog se rozhodl používat sóla, u nichž nejen že si nejsem jist jejich čistotou, ale naopak mi podivně trhají uši. Jistě, mnozí mohou namítnout, že blackmetal, kterým „Vpád do země Darmonov“ nepochybně je, není od toho, aby náš sluch hladil. Ale tady mi to přijde zřetelné až až. Ani čtvrtý „Trón“ žel nepřináší z pohledu hudebního fajnšmekra nic převratného. Abych ale udržel nit příběhu – Akelon se rozhodne zachovat pohanskou víru, odmítá přijmout křesťanství a chystá výpravu na Kalnograd. Ještě předtím je však nutno v lesním chrámu vzdát hold bohům a probudit jejich sílu…

ACT2 – Tato část má být nejvíc tajemná, celá se zabývá obřadem před bojem… Hudebně celé druhé části vládne jednoznačně „Lesný chrám“, kde bojovníci provádějí tradiční obřady. Opět se mě zmocňuje příjemné mrazení z úvodu. Jen ta sóla bych vynechal, šetřil bych energii do těch příjemných atmosférických pomalých částí, ve kterých se mi výkon hudebníků jeví zdaleka nejlepší. Zároveň avšak uznávám, že stavět jen na nich by bylo asi moc nebezpečné a posluchač by se mohl nudit. K „Lesnému chrámu“ již jen tolik, pro mě je to první věc na albu s výrazně pohanským závanem. Jako bych ho přímo cítil… což ovšem už nemůžu říci o další písni, která má sice sílu a lámala by skály. To je ovšem asi tak vše, jinak jsou v ní obsaženy standardní blackmetalové postupy, které jsem slyšel snad tisíckrát. Tahle„árie“ Galvy – ženy proroctví nijak zvlášť nezaujme. O trochu spokojenější jsem s následující „Krv a Hnev“, i když mám pocit, že slyším stejně „vykopákované“ bicí jako už v úvodním dějství a opět „sóla“. Nerad to říkám, ale tahle „lahůdka“ mi prostě nedělá dobře a celkově nahrávku spíše sráží. Cesta pohanů ku Kalnogradu však může začít…


ACT3 – Jak asi správně tušíte, poslední subkapitola konceptu desky se bude točit okolo příchodu Darmonů ke Kalnogradu a boji na život a na smrt až do fáze úplného vítězství. Ten příběh je snad až příliš jednoduchý a snadno předvídatelný, koketující s fairy-tales. Ale jsem možná až příliš kritický, ta témata jsou věčná a omílá je kdekdo, tady ale poněkud prvoplánovitě působí. Takže ve své podstatě tu máme dvě skladby, jedna pojednává o příchodu Akelona s odpovědí „nepřijmeme a vyzýváme k boji“ a druhá zobrazuje dobití Kalnogradu a obnovení starého pohanského řádu věcí. K mé smůle ani zde neshledávám na hudbě PS nic úžasného a tu a tam mi trne od nešťastně namáhaných zvukovodů, ale to už jste asi četli, že? Na druhou stranu bych ale neřekl, že jde o celkově hudbu nesnesitelnou, či špatně udělanou, jen jaksi průměrnou. Nic nedává a zároveň ani nebere. „Hlasy vzývajúce starú vieru“ uzavírá jednoduše pojmenovaný song „Pieseň pre predkov“, která nádherně koresponduje s názvem alba, avšak smysl pro celý koncept mi trochu uniká. Jde o Kvatanův monolog na závěr. Možná o jakési shrnutí toho všeho a snad poprvé uvěřitelné vyjádření světonázoru Pagan Spirit. A hudba, hudba je vpravdě parádní. Přes výrazně delší stopáž oproti zbytku desky nepůsobí nudně, obsahuje několikeré střídání tempa od pomalých, téměř akustických pasáží až po BM výklep. Za tuhle píseň, /která, nevím proč, ale tak nějak se od zbytku alba liší v mnoha znacích/, musím kapelu pochválit.

V závěru si dovolím trochu parafrázovat úvodní pasáž z „Prologu“, který naleznete v bookletu, nikoliv na desce. Když Černobog nastoupil svou vládu, Pagan Spirit vydali velmi rozporuplné album, které udržuje pořádky opaku tak, jak jsou. Protiklady, které se přitahují. Pohanství x Křesťanství, čistota x špinavost, jistota x pohádka, vrcholy /1,5,10/ x vycpávky /3,4,6,8,9/, krásná atmosféra pomalosti x zbytečná falešná sóla. Nahrávka nabízí mnoho a Pagan Spirit zůstávají tak trochu i nadále záhadou. Celkově si ale myslím záhadou, která minimálně pro sebe nastoupila rozumnou cestu a jejíž posun oproti debutu je očividně znatelný. Tahle banda měla vždy potenciál a má vzestupnou tendenci. Zůstává však otázkou, kdy ji zužitkuje ve své tvorbě naplno. Daleko větší otázkou pak, jestli se 100% využití potenciálu někdo z nás vůbec dožije.

K recenzi poskytl: Pagan Spirit